Přehled: Instituce Evropské unie - Evropský hospodářský a sociální výbor, Výbor regionů, Evropský veřejný ochránce práv (3. část)

Přinášíme Vám třetí část přehledu o institucionální struktuře Evropské unie. V článku níže se dočtete o kompetencích a organizaci unijních orgánů i o tom, jak mezi sebou jednotlivé instituce spolupracují. Přečtěte si o poradních orgánech EU - Evropském hospodářském a sociálním výboru, Výboru regionů a Evropském veřejném ochránci práv.

Rychlá navigace

• Evropský hospodářský a sociální výbor
  • Složení EHSV
  • Činnost EHSV
• Evropský výbor regionů
  • Složení VR
  • Činnost VR
• Evropský veřejný ochránce práv
  • Volba veřejného ochránce práv EU
  • Činnost veřejného ochránce práv EU
  • Právo občanů EU

Další instituce budou postupně přibývat. Již nyní si však můžete přečíst první a druhou část článku o institucích Evropské unie. V předchozích článcích najdete informace o Evropské komisi, Parlamentu, Radě EU a Evropské radě (1.část), Soudním a Účetním dvoru i ECB (2. část).

Sledujte sérii o EU institucích i na našem Instagramu @europeumprague.

Evropský hospodářský a sociální výbor

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) je poradním orgánem Evropské unie, který zastupuje zájmy zaměstnavatelů, zaměstnanců a dalších sociálně zaměřených zájmových skupin. Poskytuje svá stanoviska klíčovým orgánům EU jako součást povinných konzultací – především Evropské komisi, Parlamentu a Radě EU, čímž vykonává roli prostředníka mezi rozhodovacími orgány unie a její občanskou společností. EHSV působí v celé řadě oblastí, od sociální politiky, ochrany spotřebitelů, až po energetiku a udržitelnost. Jeho členové vykonávají své funkce zcela nezávisle na národních státech a v obecném zájmu EU.

Evropský hospodářský a sociální výbor vznikl v roce 1957 na základě smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství. Hlavní úlohou tehdejšího hospodářského výboru bylo projednávat záležitosti související s jednotným trhem vznikajících Evropských společenství. Právně je EHSV ukotven ve Smlouvě o EU (článek 13, odstavec 4) a Smlouvě o fungování EU (čl. 301-304).

Evropský hospodářský a sociální výbor sídlí v Bruselu, ve společné bodově s Výborem regionů. Výbor regionů je dalším poradním orgánem Evropské unie.

Složení EHSV

Evropský hospodářský a sociální výbor má aktuálně 329 členů pocházejících ze všech členských států EU (Smlouvy stanovují, že jejich počet nesmí překročit 350). Členové jsou navrhováni národními vládami členských zemí a následně jmenováni na pětileté funkční období Radou EU s možností znovuzvolení. Počet členů z jednotlivých členských států závisí na počtu jeho obyvatel. Česká republika má ve výboru celkem 12 členů, kteří na půdě EHSV zastupují hospodářské, sociální i kulturní zájmy občanů EU. Nejvíce jich mají Francie, Itálie a Německo – každá z těchto zemí má ve výboru 24 zástupců.

Členové výboru jsou dále členěni do tří skupin:

• Skupina I (reprezentující zaměstnavatele)
• Skupina II (reprezentující zaměstnance)
• Skupina III (tzv. Různorodá Evropa, reprezentující různé zájmové skupiny – zemědělce, spotřebitele apod.)

Každý člen si volí, ke které ze skupin bude náležet.

Evropský hospodářský a sociální výbor svolává jeho předseda na žádost Evropské komise, Parlamentu nebo Rady EU. Výbor se však může sejít i z vlastního podnětu. Těmto institucím poskytuje výbor poradenství prostřednictvím odborných stanovisek a informačních zpráv, které pravidelně vydává. Ročně výbor vydá přibližně 170 doporučení a stanovisek.

Plenární zasedání výboru se koná desetkrát do roka.

Dále disponuje EHSV sedmi specializovanými sekcemi, jsou jimi:

• hospodářská a měnová unie, hospodářská a sociální soudržnost (ECO)
• jednotný trh, výroba a spotřeba (INT)
• doprava, energetika, infrastruktura, informační společnost (TEN)
• zemědělství, rozvoj venkova, životní prostředí (NAT)
• zaměstnanost, sociální záležitosti, občanství (SOC)
• vnější vztahy (REX)
• poradní komise pro průmyslové změny (CCMI).

Činnost EHSV

Primární činností Evropského hospodářského a sociálního výboru je vydávání odborných stanovisek, informačních zpráv a dalších pozičních dokumentů, které jsou využívány v rámci povinných konzultací legislativního procesu EU. Povinnost konzultovat EHSV v průběhu celého legislativního procesu (především v pre-legislativní fázi, v době podání legislativního návrhu a v průběhu jeho změny) zavedla Lisabonská smlouva. Oblasti povinných konzultací stanovují Smlouvy. Těmito oblastmi jsou například:

• volný pohyb osob a služeb
• sbližování právních předpisů v oblasti vnitřního trhu
• zemědělská politika
• politika zaměstnanosti
• ochrana spotřebitelů a další.

Mimo povinné oblasti mohou unijní orgány konzultovat Evropský hospodářský a sociální výbor i v jiných záležitostech, považují-li to za vhodné. Vyzvou-li orgány EU unijní hospodářský výbor ke konzultaci, mohou určit lhůtu pro předložení jeho stanoviska (nejkratší možná lhůta je jeden měsíc).

Ročně výbor vydá mezi 160 a 190 stanovisky a přibližně 70 % z nich vypracovává na základě podnětů Evropské komise, Parlamentu nebo Rady EU. Výbor však může stanoviska vydávat i z vlastního podnětu, považuje-li to za vhodné.

Nad rámec vydávání odborných stanovisek pořádá EHSV ročně několik iniciativ a událostí zaměřených na občanskou společnost a její zapojení do unijního procesu. Jedná se například o Dny občanské společnosti, Den evropské občanské iniciativy nebo plenární zasedání mládeže Vaše Evropa.

Evropský výbor regionů

Evropský výbor regionů je poradním orgánem Evropské unie. Skládá se z národních zástupců 27 členských států EU zvolených na místní a regionální úrovni. Členové Výboru regionů se vyjadřují k návrhům unijních právních předpisů, pokud jsou ostatními institucemi EU konzultováni, a zastupují tak zájmy evropských regionů a měst v legislativním procesu EU. Výbor také může vydávat stanoviska k unijní legislativě z vlastního podnětu.

Jedná se o nezávislý orgán, jehož členové své funkce vykonávají v obecném zájmu EU. Skrze účast Výboru regionů na legislativním procesu EU je uplatňován tzv. princip subsidiarity. Základem tohoto unijního principu je, aby byla rozhodnutí EU přijímána na těch úrovních správy, které budou nejblíže unijním občanům.

Výbor regionů vznikl v roce 1994 poté, co vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva. Jak se výbor definoval v prohlášení o svém poslání – od počátku jeho působení se jedná o politické shromáždění volených regionálních a místních zástupců působících ve prospěch evropské integrace. Primárním cílem tedy bylo dát nižším úrovním národních samospráv možnost podílet se na tvorbě unijní legislativy a to i z důvodu, že se značná část právních předpisů EU provádí právě na těchto úrovních. Druhým úkolem pro nově vytvořený Výbor regionů bylo přesunout rozhodování na evropské úrovni na nižší instance, které jsou blíže unijním občanům.

Role Výboru regionů byla posílena Amsterodamskou smlouvou, která rozšířila oblasti povinných konzultací a umožnila Evropskému parlamentu podávat žádosti o vypracování stanoviska Výborem. Smlouva z Nice poté stanovila, že členové Výboru musejí mít volební mandát nebo musejí být politicky odpovědní. Poslední úprava unijního primárního práva (Lisabonská smlouva) upevnila roli Výboru regionů, prodloužila jeho funkční období ze čtyř na pět let a poskytla mu možnost podávat žaloby týkající se porušení zásady subsidiarity a proporcionality.

Evropský výbor regionů má sídlo v Bruselu - kde sídlí ve společné budově s Hospodářským a sociálním výborem EU, který je taktéž poradním orgánem.

Právně je Evropský výbor regionů, jeho složení a pravomoci, ukotven v článku 13 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii, a v článcích 300 a 305–307 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Složení Evropského výboru regionů

Výbor regionů je složený z volených zástupců místních a regionálních samospráv. Každý členský stát nominuje své zástupce dle vlastního uvážení. Ti jsou poté Radou EU jmenováni na pětileté období s možností opětovného výkonu funkce. Každý člen má navíc svého náhradníka, který stálého člena zastupuje v případech, kdy nemůže dostavit na zasedání. Počet zástupců za každou členskou zemi záleží na počtu jejích obyvatel a musí reflektovat celkovou politickou, geografickou a regionální rovnováhu v členských zemích EU. Celkový počet členů Výboru regionů je aktuálně 329. Nejvíce členů, tedy 24, mají Německo, Francie a Itálie. Nejméně, 5 členů, má Malta. České republice náleží ve Výboru regionů 12 členů.

Členové jedné země tvoří v rámci výboru tzv. národní delegace, které disponují vlastními vnitřními pravidly. Výbor regionů volí ze svého středu předsedu na funkční období dvou a půl let, který vede plenární zasedání. Výbor regionů má také svého Generálního tajemníka, který nese zodpovědnost za přípravu postupů a provádění rozhodnutí přijatých statutárními orgány, jimiž jsou plenární shromáždění, předsednictvo, Konference předsedů a sám předseda.

Výbor zpravidla pořádá šest plenárních zasedání za rok, v rámci kterých přijímá přibližně 50-80 stanovisek k legislativním návrhům EU. V souladu s politickou příslušností jednotlivých členů, působí nyní Výbor v šesti politických skupinách. Skupiny se obvykle scházejí před každým plenárním zasedáním. Nadto mohou dvakrát ročně uspořádat mimořádné jednání mimo Brusel.

Současnými politickými skupinami jsou:

• Evropská lidová strana (EPP)
• Strana evropských socialistů (S&D)
• Renew Europe
• Skupina Evropských konzervativců a reformistů (ECR)
• Evropská aliance
• Zelení/EFA.

Činnost Evropského výboru regionů

Výbor regionů nemá rozhodovací pravomoc. Jedná se o konzultativní a poradní orgán, který je nápomocný legislativním orgánům EU – zejména Komisi, Parlamentu a Radě EU. Tyto instituce jsou povinny Výbor konzultovat, pokud předkládají návrh legislativy v oblastech týkajících se místních a regionálních samospráv.

Výbor regionů vydává stanoviska k legislativním návrhům z těchto oblastí:

• ekonomická a sociální soudržnost
• politika zaměstnanosti
• sociální politika
• ochrana veřejného zdraví
• školství, mládež, kultura
• životní prostředí
• doprava a transevropské sítě.

Jedná se o oblasti, které stanovují Smlouvy. Dále je stanoveno, že konzultace musí probíhat ve všech fázích legislativního procesu. Celkově se Výbor vyjadřuje až k 70 % unijní legislativy.

Výbor může poskytovat stanoviska i na základě vlastní iniciativy, a to v záležitostech, které se týkají měst a regionů. Tím, že se Výbor vyjadřuje ke zmíněným oblastem působnosti EU, zajišťuje, aby byly na unijní úrovni respektovány postoje a potřeby místních a regionálních orgánů. Dojde-li k tomu, že Výbor nebude ze strany rozhodovacích institucí konzultován, může se Evropský výbor regionů obrátit na Soudní dvůr EU.

Výbor regionů vykonává svou činnost v šesti specializovaných komisích. Ty vypracovávají návrhy stanovisek a poté je předkládají ke schválení plenárnímu zasedání. Jedná se o tyto komise:

• Komise pro občanství, správu, institucionální a vnější věci (CIVEX)
•  Komise pro politiku územní soudržnosti a rozpočet EU (COTER)
• Komise pro hospodářskou politiku (ECON)
• Komise pro životní prostředí, změnu klimatu a energetiku (ENVE)
• Komise pro přírodní zdroje (NAT)
• Komise pro sociální politiku, vzdělávání, zaměstnanost, výzkum a kulturu (SEDEC).

Mezi hlavní priority současného Výboru regionů (2020-2025) patří přiblížení Evropy občanům, řízení zásadních společenských změn a prosazování soudržnosti EU. Značný důraz je přikládán zejména principu subsidiarity a zapojení unijních občanů do rozhodování o budoucnosti Evropy – zejména skrze Konferenci o budoucnosti Evropy.

Evropský veřejný ochránce práv

Evropský veřejný ochránce práv  (také evropský ombudsman) je nezávislý a nestranný subjekt povolávající k odpovědnosti instituce, orgány a další subjekty Evropské unie, které se dopustily nesprávného úředního postupu. Instituce evropského ombudsmana byla zřízena na základě Maastrichtské smlouvy v roce 1992, první veřejný ochránce práv EU byl zvolen Evropským parlamentem v roce 1995.

Volba veřejného ochránce práv

Veřejný ochránce práv je volen po každých volbách do Evropského parlamentu na dobu jeho funkčního období. Do funkce může být zvolen opakovaně. Volba evropského veřejného ochránce práv je jedním z prvních úkolů nově zvoleného europarlamentu. Odvolán může být evropský ombudsman Soudním dvorem EU na návrh Evropského parlamentu, a to v případě, kdy přestane splňovat podmínky nezbytné k výkonu své funkce.

První evropský veřejný ochránce práv byl zvolen Evropským parlamentem v roce 1995 a byl jím Jacob Söderman. V současnosti funkci zastává Emily O‘Reilly, která se funkce ujala na podzim 2013.

Činnost veřejného ochránce práv EU

Právně je institut evropského ombudsmana zakotven v Článku 228 Smlouvy o fungování Evropské unie, který říká, že evropský veřejný ochránce práv „je oprávněn přijímat stížnosti od kteréhokoli občana Unie nebo od kterékoli fyzické osoby s bydlištěm nebo právnické osoby se statutárním sídlem v členském státě, které se týkají případů nesprávného úředního postupu orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie, s výjimkou Soudního dvora Evropské unie při výkonu jeho soudních pravomocí. Stížnosti přezkoumává a podává o nich zprávu.“  V souladu se svými povinnostmi pak evropský ombudsman provádí šetření, která považuje za opodstatněná, a to jak na základě předložené stížnosti, či z vlastního podnětu. Jelikož se jedná o nestranný orgán, ombudsman nepřijímá instrukce k výkonu své funkce od žádného nárdoního subjektu či jiné organizace.

Veřejný ochránce práv pomáhá občanům EU, ale i podnikům a organizacím, které čelí nesprávnému administrativnímu zacházení ze strany unijních institucí (především Evropské komise, Parlamentu a Rady EU), aktivně se ale zaměřuje také na obecnější systémové problémy a pokrývá široké spektrum otázek. Mezi hlavní oblasti působnosti patří zajištění transparentnosti rozhodovacího procesu EU ze strany jejích institucí, ale také zajištění odpovědnosti za řádné poskytování informací ze strany institucí, základních práv občanů EU a další. O výsledku svých šetření veřejný ochránce práv podává každoročně zprávu Evropskému parlamentu.

Mezi příklady nevhodného administrativního postupu ze strany EU subjektů, kterým se evropský ochránce práv zabývá, patří:

• Diskriminace
• Nekalé jednání
• Překračování pravomocí
• Poskytování neúplných informací
• Použití nesprávného postupu a další

Nevhodné úřední zacházení řeší kancelář evropského veřejného ochránce práv primárně tak, že dotčenou instituci EU o stížnosti informuje. Cílem dalšího postupu je vždy smírné řešení. Pokud se tak nestane, evropský ochránce práv navrhne dotčené instituci opatření k nápravě. Pokud ani tato opatření nejsou přijata, záležitost je předána Evropskému parlamentu, který následně nese zodpovědnost za přijetí vhodných opatření.

Právo občanů EU

Je-li občan kteréhokoliv členského státu EU nespokojen s postupem některé z institucí nebo orgánů Evropské unie, může podat stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv. Takovouto stížnost mohou podat i podniky a další sdružení s registrovaným sídlem v EU. Stížnosti lze podávat poštou, faxem nebo elektronickou poštou.

Stížnost je potřeba předložit do dvou let ode dne, kdy k nesprávnému postupu ze strany unijní instituce či jiného subjektu došlo. Jak podat takovouto stížnost se dozvíte v průvodci ZDE.

Aneta Navrátilová
Komunikační specialistka