Přehled: Instituce Evropské unie – Soudní dvůr, Evropská centrální banka, Evropský účetní dvůr (2. část)

Rychlá navigace

• Soudní dvůr Evropské unie
  • Činnost Soudního dvora EU
  • Fungování Soudního dvora
  • Fungování Tribunálu
• Evropská centrální banka
  • Složení ECB
  • Činnost ECB
  • Nezávislost ECB
• Evropský účetní dvůr
  • Složení EÚD
  • Činnost EÚD
• Evropská služba pro vnější činnost
  • Složení ESVČ
  • Činnost ESVČ

Další instituce budou postupně přibývat. Již nyní si můžete přečíst první část článku o Institucích EU (Komise, Parlament, Rada, Evropská rada) zde.

Sledujte seriál o institucích i na našem Instagramu @europeumprague.

Pusťte si na Facebooku záznam naší debaty o reformě institucionálního rámce (listopad 2020).

Soudní dvůr Evropské unie

Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) je vrcholným unijním orgánem, který vykonává dohled nad jednotným dodržováním a aplikací práva v celé Evropské unii. Mimo to má nezastupitelnou funkci při výkladu a provádění primárního i sekundárního práva EU. SDEU se skládá ze dvou soudů – ze samotného Soudního dvora (ten se zabývá politicky významnými případy) a Tribunálu (tvoří nižší instanci Soudního dvora). Oba soudy ověřují zákonnost předpisů orgánů EU a rozhodují o tom, zda unijní členové dodržují veškeré povinnosti vyplývající z unijních smluv. SDEU dále urovnává právní spory mezi jednotlivými státy a institucemi Evropské unie. Ročně řeší až 1 600 případů.

Kořeny soudního orgánu EU sahají k samotným počátkům evropské integrace. První zakládající smlouvou v roce 1952 vznikl Soudní dvůr Evropského společenství uhlí a oceli. V roce 1957 byl na základě Římských smluv nahrazen společným Soudním dvorem Evropských společenství, jednotným orgánem pro všechna tři Evropská společenství, tedy ESUO, EURATOM a EHS. K další významné reformě došlo v roce 1988 na základě nařízení Rady ministrů, kdy vznikl soud první instance – od přijetí Lisabonské smlouvy známý jako Tribunál. Hlavním motivem jeho zřízení bylo zmírnění přetížení Soudního dvora v souvislosti s přijetím Jednotného evropského aktu a zlepšení soudní ochrany unijních občanů.

Soudní dvůr Evropské unie sídlí v Lucemburku.

K unijnímu Soudnímu dvoru se může obrátit každá členská země, která se domnívá, že jiný členský stát porušil unijní právo. Stejné právo náleží také Evropské komisi. V určitých případech soud také rozhoduje o žádostech jednotlivců, podniků nebo organizací, které se dovolávají spravedlnosti v souvislosti s porušením jejich práva ze strany některého orgánu EU.

Pro fyzické i právnické osoby tak existují dvě možnosti postupu:

1. mohou se nejprve obrátit na vnitrostátní soudy, které rozhodnou, zda věc předloží unijní instanci
2. mohou se obrátit přímo na Tribunál v případě, že došlo k bezprostřednímu poškození osoby na základě vydání rozhodnutí či právního aktu některého orgánu EU.

Činnost Soudního dvora EU

Soudní dvůr EU vynáší rozsudky ve věcech, které mu byly předloženy. Jedná se především o tyto případy:

• výklad práva EU (rozhodnutí o předběžné otázce)
• vymáhání práva EU (žaloba pro nesplnění povinnosti)
• zrušení legislativního předpisu EU (žaloba na neplatnost)
• zajištění činnosti orgánů EU (žaloba na nečinnost)
• postih orgánů EU (žaloba o náhradu škody)

Za správnou aplikaci a provádění unijního práva na národní úrovni odpovídají vnitrostátní soudy členských států EU. Je tedy možné, že jeden právní předpis bude různými vnitrostátními soudy vykládán rozdílně. V případě pochybností týkajících se výkladu nebo platnosti určitého právního předpisu EU mohou vnitrostátní soudy požádat SDEU o jeho vysvětlení. Stejný princip se využívá i v případě určení, zda je daný vnitrostátní předpis v souladu s unijní legislativou.

Pokud členský stát neplní své povinnosti vyplývající z unijního práva, je proti němu zahájeno řízení pro nesplnění povinnosti. Iniciátorem je Evropská komise, nebo jiná země EU.

Soudní dvůr také rozhoduje o zrušení legislativního předpisu EU v případě, kdy se kterýkoliv členský stát, Evropská komise, Rada EU nebo Evropský parlament domnívá, že je určitý předpis v přímém rozporu s primárním nebo sekundárním právem EU nebo lidskými právy. O zrušení platnosti určitého aktu mohou požádat i fyzické osoby EU, pokud se jich daná legislativa přímo dotýká.

Členské státy EU, fyzické nebo právnické osoby a orgány EU mohou podat stížnost k Soudnímu dvoru EU ve věci nečinnosti unijních institucí (uplatňuje se zejména v případě nepřijetí určitých rozhodnutí ze strany Komise, Rady a Parlamentu).

Činnost Soudního dvora EU probíhá ve dvou fázích. U Soudního dvora je ke každému případu přidělen tzv. soudce zpravodaj a generální advokát. První část je písemná – smluvní strany předkládají svá písemná vyjádření, připomínky k nim mohou přiložit vnitrostátní i unijní orgány. Soudce zpravodaj poté vypracuje shrnutí, které je poté projednáno na všeobecném zasedání Soudu. Dále se rozhodne o tom, kolik soudců se bude danou záležitostí zabývat – většinu případů však řeší pět soudců. Dále se jedná o tom, zda je nutné, aby proběhla i druhá část řízení.

Druhá část je ústní, jedná se o tzv. veřejné slyšení, které probíhá za přítomnosti právních zástupců obou stran, soudců a generálního advokáta. Výsledkem veřejného slyšení je vynesení rozsudku.

Fungování Soudního dvora

Soudní dvůr se skládá z 27 soudců, tj. z jednoho soudce za každý členský stát EU, a 11 generálních advokátů. Jejich volební období je šestileté s možností opakovaného jmenování. Soudci si ze svého sboru volí předsedu a jeho místopředsedu na dobu tří let, opět s možností opakovaného jmenování.

Soudní dvůr zasedá v plénu, ve velkém senátu patnácti soudců, nebo v senátech skládajících se z pěti (či tří) soudců. Na plénu jsou předkládány záležitosti ve zvláštních případech, které jsou stanoveny statutem Soudního dvora a které jsou pokládány za mimořádně důležité. Ostatní případy jsou projednávány v menších skupinách soudců.

Soudní dvůr disponuje jasně definovanými pravomocemi, které vykonává v rámci řízení o předběžné otázce a v rámci dalších řízení o různých typech žalob (pro nesplnění povinnosti, na neplatnost, na nečinnost).

V rámci tzv. přímého užití unijního práva Soudní dvůr stanovil povinnost pro vnitrostátní soudy a správy aplikovat a naplňovat v plném rozsahu právo EU a chránit náležející práva občanů přiznaná tímto právem. Při přiznání práv občanům EU nesmí být použit právní vnitrostátní předpis, který by byl v rozporu s právem unie. Jedná se o tzv. zásadu přednosti unijního práva před vnitrostátním. Soudní dvůr také přijal zásadu týkající se odpovědnosti členských států za porušování unijního práva. Soudní dvůr tak vytváří prostor, který se unijních občanů týká díky zajištění ochrany práv, která jim zaručuje Evropská unie v různých aspektech každodenního života.

Fungování Tribunálu

Tribunál se skládá ze dvou soudců z každého členského státu EU. Jejich mandát je šestiletý s možností opětovného jmenování. V čele Tribunálu je předseda, volený ze středu všech soudů a jeho volební období je tříleté. Soudci vykonávají své funkce zcela nestranně a nezávisle, nejednají v zájmu své země ani z ní nepřijímají žádné instrukce. Oproti Soudnímu dvoru nedisponuje Tribunál stálými generálními advokáty.

Tribunál rozhoduje o předložených případech v senátech tří nebo pěti soudců, v určitých případech rozhoduje samosoudcem. Může také zasedat ve velkém senátu o patnácti soudcích, jedná-li se o právně složitější a důležitější případy. Tribunál disponuje vlastní soudní kanceláří, často však pro své další potřeby využívá kapacit a jazykových i administrativních služeb Soudního dvora.

Tribunál disponuje pravomocemi, které mu umožňují rozhodovat o: žalobách podaných fyzickými nebo právnickými osobami, jejichž předmětem je zrušení právního aktu Unie; žalobách podaných členskými zeměmi proti Evropské komisi; žalobách členských států podaných proti Radě EU; rozhoduje taktéž ve věcech sporů mezi institucemi EU.

V roce 2016 byly na Tribunál v rámci reformy soustavy soudů Evropské unie přeneseny pravomoci někdejšího Soudu pro veřejnou službu, který fungoval od roku 2004.

Evropská centrální banka

Evropská centrální banka (ECB) je unijním orgánem, který je zodpovědný za správu a provádění hospodářské a měnové politiky EU. Přispívá tak ke stabilitě, bezpečnosti a odolnosti evropského bankovního systému, stejně jako podporuje hospodářský růst, vytváření pracovních míst a plynulé fungování finanční infrastruktury EU. ECB se stará o udržení cenové stability v eurozóně a o zachování odolnosti bank eurozóny. Jako jediná instituce EU disponuje pravomocí emitovat a koordinovat oběh bankovek v zemích, které používají euro. ECB vykonává svoji roli v rámci institucionálního uspořádání EU zcela nezávisle – není podřízena žádnému unijnímu orgánu, členským zemím EU, ani jiným subjektům.

Evropská centrální banka vznikla v roce 1998 v závěrečné etapě měnové unie společně s Evropským systémem centrálních bank (ESCB), který mimo ECB tvoří národní centrální banky všech členských států EU. Od roku 1999 nese ECB zodpovědnost za provádění hospodářské a měnové politiky eurozóny. Vedle Evropského systému centrálních bank existuje tzv. Eurosystém, který tvoří ECB spolu s centrálními bankami států eurozóny. Eurosystém a ESCB budou fungovat souběžně, dokud všechny státy EU nepřijmou společnou měnu euro.

Právní základ pro jednotnou měnovou politiku řízenou Evropskou centrální bankou představuje Smlouva o fungování Evropské unie a Statut Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. Unijní centrální banka podle mezinárodního veřejného práva disponuje právní subjektivitou. 

ECB sídlí v německém Frankfurtu nad Mohanem.

Složení ECB

V čele Evropské centrální banky stojí její prezident jmenovaný na období osmi let bez možnosti opětovného výkonu funkce. Od roku 2019 vede unijní banku prezidentka Christine Lagarde. Ta je zodpovědná za provádění měnové politiky EU v souladu s rozhodnutími Generální rady ECB. Prezidentka připravuje zasedání Generální rady, které následně předsedá. Dále předsedá také Radě guvernérů a Výkonné radě. Nadto zastupuje Evropskou centrální banku na evropských i mezinárodních schůzkách na nejvyšší úrovni.

ECB má tři rozhodovací orgány, jsou jimi již zmíněná: Rada guvernérů, Výkonná rada a Generální rada.

• Rada guvernérů je vrcholným rozhodovacím orgánem ECB. Skládá se z prezidenta a viceprezidenta ECB, členů Výkonné rady a guvernérů centrálních bank států eurozóny. Rada guvernérů má výhradní právo rozhodovat o vydávání bankovek v Evropské unii. Dále vyhodnocuje vývoj unijní hospodářské a měnové situace, stanovuje měnovou politiku eurozóny a úrokové sazby, kterými se snaží udržet inflaci pod 2 %.
• Výkonnou radu tvoří prezident a viceprezident ECB a další čtyři členové. Ti jsou jmenováni na osmileté funkční období vládami členských států na doporučení Rady, po konzultaci s Parlamentem a Radou guvernérů. Členy Výkonné rady ECB mohou být pouze státní příslušníci EU. Výkonná rada je zodpovědná především za běžné bankovní záležitosti na unijní úrovni a provádění měnové politiky.
• Generální rada byla zřízena dodatečně a na přechodnou dobu. Nyní je třetím rozhodovacím orgánem ECB, který však zanikne v okamžiku, kdy se všechny státy EU připojí k eurozóně. Generální radu tvoří prezident a viceprezident ECB a guvernéři národních centrálních bank všech členských zemí EU. Jedná se zejména o poradní a kontrolní orgán ECB, který mimo jiné napomáhá státům v jejich přípravě na vstup do eurozóny. 

Činnost ECB

Prvořadým cílem ECB je udržovat cenovou stabilitu, tedy zajišťovat hodnotu eura, a to především skrze udržování hodnoty inflace pod 2 %.

ECB vykonává dohled nad úvěrovými institucemi zemí eurozóny a zúčastněných členských zemí mimo eurozónu. Vykonávaný dohled přispívá k bezpečnosti a odolnosti bankovního systému a stabilitě finančního systému EU jako celku i každého členského státu.

ECB definuje a řídí měnovou politiku EU. Vyvíjí a rozhoduje o vydávání eurobankovek, koordinuje jejich výrobu i uvedení do oběhu se zeměmi eurozóny.

ECB poskytuje své statistiky k dispozici Evropské radě pro systémová rizika, zpřístupňuje je také veřejnosti a účastníkům trhu.

Eurosystém je pak odpovědný za vymezování a provádění měnové politiky, provádění devizových operací, správu devizových rezerv států eurozóny a plynulé fungování platebních systémů.

Nezávislost ECB

Nezávislost Evropské centrální banky i národních centrálních bank, které tvoří ESCB, je ukotvena v primárním právu EU – tedy ve Smlouvě o fungování EU. Dále ji upravuje rovněž Statut Evropské centrální banky a Evropského systému centrálních bank. Právní základ znemožňuje ECB, národním bankám i jejich rozhodovacím orgánům přijímat instrukce k výkonu pravomocí daných Smlouvami od jiné instituce, orgánu, či dalších subjektů Evropské unie nebo vlád členských států. Všechny unijní orgány a členské státy se zavázaly tuto zásadu respektovat, a tedy neovlivňovat naplňování úkolů Evropské centrální banky ani národních centrálních bank.

Mimo zmíněnou institucionální nezávislost je naplňována také zásada věcné nezávislosti, která spočívá ve vymezení a následného odpovědného naplňování hlavního cíle ESCB (tj. udržování cenové stability). Důležitá je také finanční nezávislost, která bankám ESCB zajišťuje faktický výkon nezávislého působení. Vlády ani jiné vnitrostátní orgány nesmí ovlivňovat rozpočet centrálních bank, ani banky využít ve svůj prospěch, tedy k pokrytí státních výdajů.

Evropský účetní dvůr

Evropský účetní dvůr (EÚD) je externím a nezávislým auditorem Evropské unie, který kontroluje řádnou správu a využívání unijních finančních prostředků, které spravují její instituce (zejména Evropská komise). Východiskem auditní práce EÚD je rozpočet EU a její politiky, které jsou spjaty s růstem a zaměstnaností, veřejnými financemi, a životním prostředím. Evropský účetní dvůr kontroluje jak příjmovou, tak výdajovou stránku rozpočtu EU. Výsledky jeho práce využívají klíčové unijní orgány i členské státy. Svými výstupy posiluje EÚD nadnárodní rozměr evropské integrace.

Evropský účetní dvůr byl ustaven v roce 1975 na základě Bruselské smlouvy v souvislosti se vznikem vlastních příjmů Evropských společenství. Zavedení vlastních příjmů unie totiž nově vytvořilo potřebu vnější kontroly hospodaření s veřejnými evropskými finančními zdroji. Svoji činnost zahájil EÚD v roce 1977 a mezi orgány Evropské unie se zařadil v roce 1993 na základě přijetí Maastrichtské smlouvy. Oficiálním zařazením mezi unijní instituce došlo k posílení vztahu EÚD k ostatním unijním orgánům i jeho nezávislosti, která je klíčovou zásadou jeho auditorské práce. S Amsterodamskou smlouvou (1999) byla jeho úloha posílena, a to ve smyslu rozšíření pravomoci provádění kontroly řádného finančního řízení a podávání žalob u Soudního dvora s cílem ochrany svých práv vůči ostatním orgánům unie. Smlouvou z Nice (2003) bylo potvrzeno, že bude kolegium nadále tvořeno jedním zástupcem za každou členskou zemi EU. Smlouvou byla také posílena spolupráce EÚD s národními kontrolními institucemi.

Evropský účetní dvůr sídlí v Lucemburku.

Složení Evropského účetního dvora

Účetní dvůr funguje jako kolektivní orgán a je složený z 27 členů, tedy z jednoho člena za každý členský stát EU. Členy EÚD jmenuje Rada EU po poradě s Evropským parlamentem na funkční období šesti let s možností opětovného jmenování. Členové Účetního dvora si následně ze svého středu volí předsedu, který svoji funkci vykonává po dobu tří let, opět s možností opětovného jmenování. Předseda vede zasedání Účetního dvora a obstarává, aby byla jeho rozhodnutí a činnosti řádně prováděny. Všichni členové provádějí své funkce zcela nezávisle a v obecném zájmu EU.

Evropský účetní dvůr zasedá v plném složení přibližně dvakrát do měsíce, aby projednal a přijal zásadní dokumenty. Takovými dokumenty jsou například každoroční publikace EÚD – tedy zprávy o souhrnném rozpočtu Evropské unie a o evropských rozvojových fondech.

Evropský účetní dvůr má svého Generálního tajemníka, který je služebně nejvyšším úředníkem účetního orgánu. Je jmenován Účetním dvorem na obnovitelné funkční období šesti let a zodpovídá za správu v oblastech lidských zdrojů, financí, informací, překladatelských a jazykových služeb a dalších. Generální tajemník je rovněž odpovědný za sekretariát EÚD.

Evropský účetní dvůr je rozdělený do pěti senátů, ve kterých zasedají jednotliví členové a auditoři. Účetní dvůr také disponuje dvěma výbory, a to:

1) Výborem pro řízení kvality auditu, a

2) Administrativním výborem.

Celkově má Účetní dvůr přibližně 900 zaměstnanců v auditních, překladatelských a administrativních jednotkách, kteří pochází ze všech členských států EU. Účetní dvůr nadto aktivně prosazuje politiku rovných příležitostí a zaměstnává téměř stejný počet mužů a žen.

Činnost Evropského účetního dvora

Evropský účetní dvůr provádí 3 typy auditů, jedná se o:

• Audity finanční
• Audity souladu
• Audity výkonnosti

V rámci finančních auditů EÚD kontroluje tok financí z rozpočtu EU za uplynulý rok. Dále EÚD hodnotí soulad provedených finančních operací s náležitými předpisy. A nakonec se EÚD zabývá výkonností EU fondů, tedy tomu, zda tyto fondy dosahují stanovených cílů co nejefektivnějším a nejekonomičtějším způsobem.

Primární pravomocí Evropského účetního dvora je kontrola finančního hospodaření Evropské unie, tedy kontrola spravování a naplňování unijního rozpočtu. Účetní dvůr kontroluje obě složky evropského rozpočtu, tedy jak příjmovou, tak jeho výdajovou část. EÚD má k dispozici účetní doklady všech unijních institucí, členských zemí a dalších subjektů, které přijímají finanční prostředky z rozpočtu EU. Cílem této kontrolní funkce EÚD je dle článků 285 a 287 Smlouvy o fungování Evropské unie zkvalitňovat finanční řízení Evropské unie a současně seznamovat unijní občany se způsobem, jakým její orgány hospodaří s veřejnými financemi.

EÚD vydává roční zprávu pro ostatní instituce EU, ve které podrobně hodnotí kontrolu příjmů a výdajů. Výroční zpráva může být podkladem pro možný postih těch orgánů, které v uplynulém rozpočtovém období nezacházely s finančními prostředky unie dle příslušných pravidel. Veškeré výstupy a auditní zprávy Účetního dvora jsou publikovány v Úředník věstníku EU, kde jsou k dispozici ve všech úředních jazycích unie.

Kontrolní funkce EÚD je důležitým východiskem postupu při udílení absolutoria. Evropský parlament na základě doporučení Rady EU rozhoduje, zda Evropská komise náležitě hospodařila s unijním rozpočtem předchozího roku. Pokud Parlament a Rada souhlasí s tím, jak Komise finance z evropského rozpočtu využila, je jí uděleno tzv. rozpočtové absolutorium.

EÚD nenáleží legislativní, ani exekutivní pravomoci. Pokud však v průběhu své činnosti zjistí, že některý ze subjektů přijímajících evropské finanční prostředky s nimi nezákonně zacházel, může informovat instituci, která bude disponovat náležitými kompetencemi k řešení daného problému. EÚD nadto skrze svá stanoviska pomáhá tvůrcům unijních politik v rozhodování o efektivnějším a transparentnějším hospodařením s prostředky z rozpočtu EU.  

Evropský účetní dvůr spolupracuje s dalšími kontrolními institucemi, jako například s Auditním výborem EFTA, nebo s Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF). Tomu předkládá případy s podezřením ze spáchání podvodu, korupce nebo jiné nezákonné činnosti.

Evropská služba pro vnější činnost

Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) je diplomatická služba Evropské unie, která unijním orgánům napomáhá udržovat diplomatické vztahy se třetími zeměmi a provádět a posilovat soudržnost zahraniční a bezpečnostní politiky EU. ESVČ je nápomocna především hlavnímu představiteli EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Evropská služba pro vnější činnost úzce spolupracuje s ministerstvy zahraničních věcí a obrany členských států EU i s orgány EU jako takové (především s Komisí, Parlamentem a Radou EU). Nadto udržuje blízké vztahy s dalšími mezinárodními organizacemi, především s OSN, čímž napomáhá zvyšovat vliv Evropské unie na mezinárodní scéně.

Evropská služba pro vnější činnost byla zřízena Lisabonskou smlouvou, která vstoupila v platnost v roce 2009, činnost však služba oficiálně zahájila 1. ledna 2011 na základě rozhodnutí Rady. Hlavní myšlenkou vzniku diplomatické služby EU bylo vytvoření silnějšího postavení unie a účinnější prosazování unijních zájmů a hodnot na globální úrovni. Článek 27 Smlouvy o EU (ve znění Lisabonské smlouvy) stanovuje, že ESVČ „působí ve spolupráci s diplomatickými službami členských států a skládá se z úředníků příslušných oddělení generálního sekretariátu Rady a Komise, jakož i z vyslaného personálu vnitrostátních diplomatických služeb.“

ESVČ sídlí v Bruselu. Pro svoji činnost využívá bohatých sítí diplomatických kontaktů, v rámci kterých spolupracují úředníci evropských institucí s diplomaty zahraničních služeb členských států EU. V čele ESVČ stojí vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku – aktuálně Josep Borell Fontelles, který je současně i místopředsedou Evropské komise.

Složení Evropské služby pro vnější činnost

Na každodenní fungování Evropské služby pro vnější činnost dohlíží jeho generální tajemník, v současné době italský diplomat Stefano Sannino, kterému jsou nápomocni tři náměstci. Ostatní členové služby jsou kmenoví zaměstnanci instituce a diplomaté vyslaní členskými státy EU.

ESVČ je rozdělena na geograficky a tematicky zamřená ředitelství, jsou jimi:

• Asijsko-tichomořská oblast
• Evropa a Střední Asie
• Afrika
• Širší Blízký Východ
• Amerika

Jednotlivé útvary se zabývají otázkami globálního a multilaterálního charakteru, především lidskými právy, migrací, podporou demokracie, reakcí na nastalé krize apod. V rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU jsou součástí ESVČ také jednotky pro plánování a reakce na krize. Zdrojem kolektivních odborných znalostí je vojenský štáb EU, který využívá nejen Evropská vnější služba, ale také vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku a vedoucí představitelé Komise.

Na základě Lisabonské smlouvy zodpovídá Evropská služba pro vnější činnost za fungování delegací a úřadů Evropské unie po celém světě. Hlavní úlohou delegací EU je zastupovat její občany pobývající mimo území unie, jedná se tedy o diplomatické útvary, které mimo jiné usilují o prosazování hodnot a zájmů EU všude po světě. Kromě toho analyzují delegace v příslušných zemích politický vývoj, o kterém podávají pravidelné zprávy.

Podrobné organizační schéma ESVČ naleznete ZDE.

Činnost Evropské služby pro vnější činnost

Evropská služba pro vnější činnost v první řadě prosazuje a zastupuje zájmy a hodnoty Evropské unie v zemích mimo evropský blok, se kterými navazuje úzká strategická partnerství a diplomatické vztahy ve jménu EU.

Je nápomocná vysokému představiteli Unie při provádění zahraniční a bezpečnostní politiky EU.

Skrze spolupráci s dalšími mezinárodními organizacemi a diplomatickými službami zemí EU napomáhá rozšiřovat vliv EU ve světě.

Skrze delegace, za které ESVČ zodpovídá, vykonává pravidelný monitoring politických situací v daných zemích. Nadto poskytuje politickou, ekonomickou i humanitární podporu v zemích, které procházejí krizí.

ESVČ pravidelně podává zprávy o své činnosti. Činí tak prostřednictvím výročních zpráv o činnosti, o společné zahraniční a bezpečnostní politice EU a vydává také zprávy týkající se lidských práv. ESVČ rovněž přispívá k výroční souhrnné zprávě Evropské unie.