REPORT: Od Bratislavy po Rím

Diskuze se zúčastnilo cca 10 zástupců ze státní, akademické i mimovládní sféry. Úvodem zaznělo poděkování za diskuzi proběhlou na konci srpna 2016. Doporučení z této diskuze byly důležitým podkladem pro SK PRES před Bratislavským summitem hlav států a vlád 27 zemí EU o budoucnosti integračního seskupení. Diskuze dne 24. 2. se konala v návaznosti na Maltský summit, který v „bratislavském procesu“ pokračoval, a před očekávaným vydáním Bílé knihy EK k budoucnosti EU. Dalším krokem by měla být Římská deklarace 27 zemí EU, při příležitosti 60. výročí podpisu Římských smluv na konci března 2017.

Hostitelé na úvod upozornili, že v Římě už nebude stačit jasná politická linie hlav států a vlád. Dnes, víc než kdykoliv, je důležité zvrátit dynamiku veřejného mínění a přesvědčit občany, že evropská integrace pro ně má smysl. Před Římským summitem je potřeba vést širokou diskuzi na úrovni členských států za účelem vyjasnění národní pozice. Lze předpokládat, že tzv. staré členské státy budou mít zájem na dalším prohlubování integrace, což pravděpodobně narazí na odbor veřejnosti ve středovýchodní Evropě. Skupina V4 proto pracuje na společné pozici před summitem a konaná akce má být důležitým příspěvkem v procesu jejího formování.

Právě Římský summit je veřejnosti předkládán jako klíčový bod v diskuzích o budoucnosti EU, nicméně vzhledem ke konání klíčových voleb v důležitých státech EU se diskuze pravděpodobně protáhnou až do konce roku 2017, do prosincového summitu EU-27.

Diskuze byla orientována podle třech předem zaslaných otázek:

1. Bratislavský proces – čeho bylo dosaženo a co by bylo potřeba dotáhnout?
2. Jaké by měly být evropské odpovědi na 3 významné tlaky na EU (Brexit, Trump, populismus)?
3. Jaká by měla být role V4 při diskuzi o budoucnosti EU?

Nejdřív se diskuze týkala prvního okruhu. Na úvod zaznělo, že Bratislavský summit měl být výrazně zaměřen na občany EU. Lze nicméně s politováním konstatovat, že k tomu nedošlo a debatovalo se zejména v mezistátní rovině.

První diskutující konstatoval, že většina cílů vytyčených v bratislavském plánu byla splněna, a to z toho důvodu, že cíle nebyly příliš ambiciózní. Zároveň ale nastavení realistických cílů nelze vnímat jako chybu nebo nedostatek ambicí, obzvláště v citlivé předvolební době. Bratislavský plán proto diskutující vnímal jako zahájení debaty. Tento plán ilustruje jedinou praktickou cestu vpřed – malými krůčky v oblastech, kde je největší shoda. Co se týče diskuze o budoucnosti EU, lze jí spatřovat zejména ve vícerychlostní integraci, a toto téma by proto mělo rámcovat i domácí diskuzi. V souvislosti s V4 je důležité si vyjasnit, jak zareagujeme na případný opačný zájem našich partnerů.

Druhý diskutující zdůraznil, že krize důvěry v EU nemá původ v tom, co EU dělá nebo naopak nedělá pro občany. Krize důvěry EU spočívá v tom, čím EU institucionálně je, jakým způsobem funguje, rozhoduje. Z tohoto důvodu lze bratislavský plán vnímat jako nedostatečný – rozsáhle se věnuje tomu, co by EU měla dělat, ale vůbec se nezaměřuje na její způsob fungování a rozhodování. Síla demokracie spočívá v tom, že odpor občanů dokáže nasměřovat na sebe a svoje zdokonalení. Proto je demokracie objektivně nejstabilnějším zřízením. EU má málo prvků demokracie, proto odpor občanů směřuje proti její existenci. Demokratizací rozhodování dosáhneme možnost občanů měnit systém, a tedy v konečném důsledku posílení EU. Zaměření na prezentaci EU vůči občanům jen odpor občanů posiluje, je totiž vnímána jako projekt elit, kterého přidanou hodnotu musí akorát každý pochopit. Historie integrace od Maastrichtu je taková, že každá krize je řešena rozšířením pravomocí EU. K demokratizaci ale nedochází. Navíc návrat k mezivládnímu přístupu v krizi eurozóny zdůraznil nerovné postavení malých států vůči velkým, což je dalším problémem EU. Řešením je proto omezení některých pravomocí EU a zároveň její demokratizace, či lépe řečeno federalizace. V konkrétních krocích je to například umožnění evropským politickým stranám přímo kandidovat ve volbách do EP, formální legislativní iniciativa pro Evropskou radu a Evropský parlament nebo opuštění projektu fiskální unie. ČR by měla tyto kroky podporovat a v případě nezájmu ze strany ostatních členských států má možnost udělat jistým způsobem nátlakovou akci – například zákonem lze umožnit evropským politickým stranám kandidovat do EP ve volbách na území ČR. V oblasti fiskální unie by ČR měla odmítnout zapracování fiskálního paktu do primárního práva a naopak usilovat o co nejrychlejší vstup do eurozóny.

Třetí respondent poukázal na fakt, že i když se v souvislosti s reformou EU až do minulého léta mluvilo zejména o budoucnosti eurozóny, včetně plánované Bílé knihy o budoucnosti eurozóny, tyto úvahy se rozšířily na celou EU. Diskuzi o vícerychlostní integraci není dle tohoto diskutujícího možné se vyhnout. Otázkou je jenom to, zda bude rozlišovacím kritériem ne/členství v eurozóně. Není možné zapomenout, že Řecko se ještě pořád úplně nedostalo z krize a zároveň v eurozóně narůstá problém Itálie, kde dochází k toxickému propojení velikosti ekonomiky, vysokého zadlužení a problémy v bankovním sektoru. Otázkou do budoucna bude, zda budou problémy řešeny mezivládně (jako v poslední krizi), nebo jinak. Nadnárodní model ale není v tuto chvíli reálný, neboť by povedl k mutualizaci dluhu, což je extrémně nepopulární. Do budoucna diskutující očekává zachování status quo (ESM, fiskální pakt), současně s posílením „tržních principů“ ve fiskální spolupráci a tlak na částečnou mutualizaci. Nepředpokládá však vznik významnějšího rozpočtu eurozóny. Za účelem dosažení ekonomické stability lze očekávat ustavení „bezpečných aktiv“ na úrovni EU.

Čtvrtý diskutující poukázal na to, co v Bratislavské deklaraci chybělo, totiž reforma azylového systému. To ilustruje, že deklarace byla nejmenším společným jmenovatelem společných zájmů 27 členských států a schválně z ní byly vypuštěny rozdělující témata. Zároveň je zajímavé v oblasti vnitřní politiky sledovat rozdílnou terminologii Bratislavské deklarace a vyhlášení Evropské komise. Členské státy zjevně schválně odmítají termín „bezpečnostní unie“, jež používá Komise, což ilustruje jejich neochotu posunout spolupráci v této oblasti na nadnárodní úroveň. Bratislavský plán byl obecně formulován velmi realisticky, zásadní posuny nelze očekávat ani od Římského summitu.

Pátý účastník diskuze upozornil, že s krizí důvěry se nepotýká jen EU, nýbrž i členské státy, dokonce demokracie obecně. V minulosti bylo populární říkat, že důvěra se propadla v důsledku hospodářské krize. Zejména v ČR a v SR se ale občané nikdy neměli lépe. Frustrace lidí proto zjevně nebyla způsobena jen krizí. Otázka budoucnosti demokracie obecně je příliš široká, co však lze udělat pro posílení důvěry v EU? Sociologický průzkum metodou focus group prokázal, že občané ČR nevnímají EU jako politický projekt, nýbrž jako technickou záležitost, o které se nemá hlasovat ve volbách. V tomto smyslu lze interpretovat i nízkou účast ve volbách do EP. Zajímavé ovšem je, že EU se jeví jako neatraktivní jen zevnitř. Země aspirující na plné členství problém s důvěryhodností a atraktivitou EU nemají. Zapomíná se, že evropská integrace skutečně dokázala to, že v Evropě od konce druhé světové války nebyl větší konflikt. K tomuto „kořenu“ by se měla vracet i Římská deklarace. Neměla by naopak ohlašovat velké institucionální změny, na které není u veřejnosti absorpční kapacita. Je třeba si uvědomit, že ve společenském diskurzu se Evropská unie rozpadala už mnohokrát a je pořád zde, je proto oprávněné se domnívat, že i tuto krizi přežije.

Následně zazněl doplňující názor, že mnoha věcem by pomohlo, kdyby se Komise rozdělila na jasně úřednickou a jasně politickou instituci. Dnes se to chaoticky prolíná, což důvěryhodnosti nepřidává. Jistým problémem je, že pravděpodobně by to šlo prakticky zrealizovat jen založením nové agentury/nových agentur (nezávislých, na ochranu hospodářské soutěže, dohled nad dodržováním Smluv, atp.), což je nepopulární opatření. Na druhé straně okleštěné „politické Komisi“ by to umožnilo plně se ztotožnit se svou rolí politického vyjednavače mezinárodních obchodních smluv, nebo iniciátora legislativy. Zároveň jasně politická instituce v čele EU by napomohla vyjasnit vzájemné postavení mezi vládami a „politickou Komisí“ a národní politici by možná akceptovali existenci jiné politické úrovně, se kterou se dělí o politickou moc. Tento názor byl podpořen dalšími účastníky, přičemž zazněl příklad schizofrenie Komise ve fiskální oblasti. Zajímavostí v této souvislosti je, že větší politizace Komise skrze volby do EP (formalizace tzv. Spitzenkandidaten) se v Radě nesetkává s pochopením. Mezi členskými státy proto nepanuje shoda na vhodnosti tohoto postupu.

Na závěr prvního bloku zaznělo konstatování, že Bratislavský summit splnil svou roli tím, že uklidnil rozviklanou EU po šoku z britského referenda. K rozviklání však přispěla i Komise svými návrhy, které předbíhaly konsensus mezi členskými státy. SK PRES ale splnilo své zadání a s klidem hledalo kompromis i v těžkých tématech. Jeden aspekt byl ale v dosavadní diskuzi opomenut, a sice globalizace. EU je ve veřejném diskurzu vykreslována jako viník negativních dopadů globalizace, čemuž se prakticky nečelí. Navíc tento obraz posilují média, které nesou svůj díl odpovědnosti za vzestup populistů. Pokračování v tomto diskurzu, spolu s ignorováním nespravedlivosti v daňové oblasti (IE, NL a LU jsou v podstatě daňovými ráji, přes které se nadnárodní korporace vyhýbají férovému zdanění) povede jen k dalšímu posilování populismu. Navíc je jistě pravda, že v absolutním měřítku se občané ČR a SR nikdy v historii neměli lépe, nicméně je rovněž faktem, že v ostatních letech došlo k zastavení socioekonomické konvergence. Proti paušálnímu svalování viny na média se ale postavil jeden z účastníků, který poukázal na to, že touto rétorikou se zbavují odpovědnosti slabí politici. Politická „vina“ za Brexit leží na Cameronovi, ne na médiích. Naopak silní politici, jako je Merkelová nebo Macron, se k tomuto neuchylují, a jsou pořád úspěšní. Je bez pochyb pravda, že velké mediální domy, ale i jiné velké firmy mají nezanedbatelný vliv. Nelze jim ale přičítat odpovědnost za selhání slabých politiků. Na druhou stranu ale zazněl protinázor, že společenské klima spoluutváří i média a nesou tedy svůj díl odpovědnosti.

Diskuze se následně přesunula ke druhému okruhu. Na úvod zazněla připomínka z loňské diskuze, kde zazněla myšlenka, že nelze-li měnit politiky (jako v případě EU), pokusí se nespokojená síla povalit celý systém. Otázkou tedy je, zda je EU připravena čelit svým problémům. Nebudou členské státy nuceny převzít více odpovědnosti?

První diskutující na úvod poznamenal, že Brexit bude mít dvě linie – budoucí vztah EU a UK na jedné straně a budoucí podobu EU na straně druhé. V první rovině v zásadě existuje shoda mezi EU-27 – Brexit nemá být pomsta Britům, ale musí být zřetelné, že být mimo je méně výhodné, než být uvnitř. Výsledkem tedy pravděpodobně bude, že úzký vztah mezi EU-27 a UK zůstane zachován, nicméně za tento úzký vztah budou Britové muset jistým způsobem zaplatit. Dobrou zprávou je, že Britové si to uvědomují a dohoda by proto nemusela být příliš složitá. Je zejména potřeba se vyvarovat bilateralizaci vztahů s UK. Složitější otázkou je budoucí podoba EU. Klíčem je semknutí EU-27 a zároveň větší otevřenost partnerům mimo EU. Problematika budoucnosti transatlantických vztahů po zvolení D. Trumpa je zajímavá, důležité je uchopit ji jako příležitost. Případný konec jednání o TTIP by v zásadě znamenal, že akorát se ve vztazích nikam skokově neposuneme. Co se týče bezpečnosti, je legitimní volat po vyšším nasazení evropských členů NATO, co se týče obrany. Trumpova extrémní rétorika je v této souvislosti součástí vyjednávací taktiky „dobrého a zlého policajta“ (jeho viceprezident Pence je tím dobrým). K problematice populismu – populismu lze čelit jen věrností našim hodnotám a principům. Občané musí zároveň mít pocit, že stát a EU jsou tu pro ně. Přebírání rétoriky populistů je kontraproduktivní.

Druhý diskutující se ztotožnil s předřečníkem, že v otázce Brexitu není nutné panikařit. Správný postup by měl být takový, že nejdřív si obě strany v klidu zadefinují své zájmy. Na straně EU to znamená najít společnou řeč mezi členskými státy. Rizikem je, že Komise se může pokusit zadefinovat si své partikulární zájmy a prosazovat je. Budoucí posílení vztahů mezi UK a USA, na úkor vztahů EU s USA nepovažuje řečník za pravděpodobné. V případě zvolení D. Trumpa je možné sledovat jistý paradox. V 90. letech převládala ve středovýchodní Evropě kritika evropského sociálně-tržního modelu a příklon ke kapitalismu amerického typu. Americké volby byly ale ukázkou odmítnutí tohoto typu kapitalismu. Oba kandidáti na tom v podstatě stavěli, i když každý z jiné strany. V otázce bezpečnosti je asertivnější Amerika příležitostí pro Evropu k emancipaci. Otázkou do budoucna není, zda navyšovat obranní rozpočty, ale jaké zbraně za navýšené zdroje nakoupit.

Třetí diskutující anekdoticky poukázal na problém krátkodobosti evropské politiky a neschopnosti zadefinovat si strategické zájmy. Vede to totiž k tomu, že EU musí reagovat na každý Trumpův tweet týkající se Evropy. Problémem evropské obrany není jen nízký rozpočet.  Dvouprocentní hranice je ryze arbitrární. Navíc definice výdajů na obranu je zastaralá. Dnes již panuje přesvědčení, že k bezpečnosti přispívají i investice do rekonstrukce států po válce, nebo preventivní mise, které se ovšem do výdajů nepočítají. Toto by mohla EU zdůrazňovat a otevřít na půdě NATO diskuzi o definici bezpečnosti – lze se opřít o dobře napsanou Globální strategii EU.

Čtvrtý diskutující souhlasil s prvním předřečníkem v otázce Brexitu – EU nemá UK trestat. Zároveň je ale důležité, aby bylo pozorovateli zřejmé, že UK se vskutku trestá, nicméně trestá se samo. V první fázi je z pohledu EU nutné čekat. V této souvislosti je ovocím trpělivosti EU například nekompromisní vyjádření premiérky Mayové „Brexit means Brexit“, které je v souladu s dříve řečeným – tvrdý Brexit s nepochybně vážnými důsledky je vnímán jako volba UK. Budoucí vztah UK s EU by měl být založen na obchodní smlouvě, ve které bude domluvena jistá forma kompenzace UK za přístup na trh EU. Komplikovanou otázkou související s Brexitem je statut Severního Irska. Mírová smlouva UK s IE umožňuje referendum o sjednocení Irska. Irsko jakožto člen EU bude proto pravděpodobně tlačit na ošetření této eventuality v jednáních o Brexitu. EU tak teoreticky může být vnímána jako destabilizující faktor v severoirském mírovém procesu. K tématu transatlantických vztahů - Donald Trump jako první prezident USA otevřeně vyjádřil, že evropská integrace není v zájmu USA. Jedná se o prolomení jistého tabu. Je potřeba si uvědomit, že Trump verbálně razí nacionalistickou, protekcionistickou a merkantilistickou linii a je zjevně připraven vnitřně nahlodávat EU nabízením bilaterálních smluv – jak obchodných, tak třeba i bezpečnostních. Jistou výhodou je, že jeho způsob myšlení je zřejmý z jeho řečí, proto lze jeho kroky předvídat. EU by proto měla být trpělivá a připravená. V případě kolektivní obrany je Trump taky tímto řečníkem vnímán jako příležitost pro Evropu, aby se začala seriózně zabývat svou bezpečností. Jednoznačně negativně je ale nutné vnímat jakékoliv zpochybnění čl. V Severoatlantické smlouvy. Otázka výdajů na obranu nesmí být vnímána samoúčelně. Výdaje mají být odrazem strategie. Strategií USA je mít schopnost rychle a tvrdě zasáhnout kdekoliv ve světě, čemuž jsou přizpůsobeny obranné výdaje USA. Strategií EU by mělo být vybudování efektivního a spolehlivého protiraketového štítu. Je nutné si uvědomit, že účinná protiraketová obrana je i příspěvkem k jadernému odzbrojení – jestli se balistické střely s jadernými hlavicemi ukážou jako neúčinné, přestanou mít smysl.

Pátý diskutující se rovněž ztotožnil s předřečníky v otázce Brexitu – není vhodné UK jakkoliv trestat, nicméně post-Brexitový vztah musí být méně výhodný, než plné členství. UK musí zároveň převzít odpovědnost na své závazky plynoucí z minulosti (podíl na výdejích EU na důchody úředníků apod.). Co se týká Trumpa, je v zájmu ČR i SR, aby EU měla s USA nějakou, byť i méně ambiciózní obchodní smlouvu. O bilaterálních smlouvách s USA nelze realisticky uvažovat.

Šestý diskutující uvedl několik myšlenek k prodiskutovaným tématům. Za prvé, není nezajímavé, že Trump ve svém inauguračním projevu verbálně zrušil americký nárok na univerzalizmus – věc, která mnoha zemím na USA vadila nejvíce. To znamená jistou naději do budoucna. Za druhé, je nutné si uvědomit, že euroskeptik Kaczynski svým voláním po autonomním jaderném deterentu EU fakticky volá po federalizaci v oblasti obrany (někdo unijnímu jadernému arzenálu musí velet). Za třetí, budou-li pokračovat jednání o TTIP, výslední smlouva musí být alespoň tak dobrá, jako je CETA. Za čtvrté, je politováníhodné, že v kolébce demokracie, v UK, se hlavním tématem veřejného diskurzu stala migrace ze spřátelených zemí.

Po tomto příspěvku byla debata hostiteli uzavřena s tím, že třetí otázka byla diskutována v rámci prvních dvou. Příprava Římské deklarace probíhá, diskuze na vnitrostátní úrovni se rozběhla, zajímavé bude, jak se k tomu postaví V4. Další diskuze by mohla být zorganizována na podzim po klíčových evropských volbách a před klíčovým prosincovým summitem EU-27.