Existují tři hlavní překážky, které je třeba překonat, než se paralelní dohoda může stát realitou, což je, jak uvádím ve svém předchozím blogu (pozn. dostupné pouze v angličtině), stále velmi nepravděpodobné.    

Za prvé, Dánsko nebude moci iniciovat jednání o paralelní dohodě o Europolu, dokud neprojde nové nadnárodní nařízení, což se uskuteční v dubnu 2016. Navíc vzhledem k tomu, že schválení paralelních dohod dříve trvalo průměrně 5 a více let, je velmi nepravděpodobné, že by mohla paralelní dohoda vzniknout do dubna 2017, kdy nařízení vstoupí v platnost.

Za druhé, nadcházející referendum Velké Británie o členství v EU bude mít za následek neochotu ze strany Evropské komise zahájit jednání s Dánskem, neboť by mohla vyústit v nežádoucí soudní precedenty pro potenciální dohodu s Británií.

Za třetí, pro Evropskou komisi jsou nyní naléhavější otázky, konkrétně budoucnost schengenských a dublinských dohod po masových migračních tocích, se kterými se Evropa v současné době potýká. Navíc Dánsko v podstatě sklízí, co samo zaselo, když se demokratickým hlasováním vyřadilo z budoucí účasti v Europolu. Je tedy nepravděpodobné, že by ze strany Evropské komise došlo ke zmírnění situace.

Kromě těchto tří překážek existuje řada soudních problémů vztahujících se k Lisabonské smlouvě, které je třeba překonat kvůli doposud speciálnímu postavení Dánska. Stručně řečeno, zdá se velmi nepravděpodobné, že Dánsko bude moci zůstat v Europolu s ostatními členy za stejných podmínek až do dubna roku 2017.

Dánské „ne“ v rámci referenda svědčí o schopnosti vyvinout tlak na EU s cílem získat zvláštní podmínky ušité na míru dánským zájmům. Každopádně, zatímco kdysi to bylo možné, jako například v roce 1992, kdy Dánsko původně zamítlo Maastrichtskou smlouvu, současná EU je diametrálně odlišná. Institucionálně je EU po Lisabonské smlouvě plně rozvinutá. Podobně, po několika úspěšných kolech rozšíření, je konvergence žádoucí více než kdy jindy, čímž postupně mizí stále méně obhájitelné individuální výhod členských států, aby nedocházelo ke vzniku nežádoucích precedentů.

Ačkoli Dánsko sklízí, co samo zaselo, celková nevraživost většiny voličů vůči EU – která ještě posílila po snížení šancí na dosažení paralelní dohody – neodpovídá rozmazlování po desetiletích speciálního zacházení. Je znepokojující, že v době, kdy je spolupráce a jednota důležitější než kdy jindy, euroskepticismus oslepil většinu dánských voličů. Navíc v případě jednoznačně žádoucí dohody – optimalizace podmínek orgánů v boji proti nadnárodní a mezinárodní trestné činnosti – jednoduše proto, že by se Dánsko muselo vzdát částí svých dříve získaných výhod. Ať už se jedná o případ rozmazleného dítěte, které se musí vzdát svých hraček kvůli neschopnosti pro-evropských elit správného zprostředkování benefitů členství v Europolu, nebo ne, výsledkem je další nešťastný hřebíček do rakve posílení evropských řešení a kultury evropské spolupráce.