Přehled: Instituce Evropské unie – Komise, Parlament a Rady (1. část)

Rychlá navigace

• Evropská komise
  • Zásady Evropské komise a zapojení občanů
  • Složení Evropské komise
  • Činnost Evropské komise
  • Evropská komise 2019-2024
• Evropský parlament
  • Složení Evropského parlamentu
  • Činnost Evropského parlamentu
• Rada Evropské unie
  • Složení a orgány Rady
  • Činnost Rady
  • Předsednictví
  • Rozhodování v Radě
• Evropská rada
  • Složení Evropské rady
  • Činnost Evropské rady

Další instituce budou postupně přibývat.

Sledujte seriál o institucích i na našem Instagramu @europeumprague.

Pusťte si na Facebooku záznam naší debaty o reformě institucionálního rámce (listopad 2020).

Evropská komise 

Evropská komise (EK) je politicky nezávislý, nadnárodní výkonný orgán Evropské unie. Hlavním posláním Komise je prosazovat obecné zájmy EU, dohlížet na správné uplatňování jejího smluvního rámce, provádění společných politik a správu unijních finančních prostředků.

Evropská komise vznikla v roce 1958 ustanovením Římské smlouvy při vzniku Evropských společenství. Dnes jsou pravomoci a oblasti působnosti EK popsány v článcích 244-250 Smlouvy o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy. Ústředním sídlem Komise je budova Berlaymont nacházející se v Bruselu, některé výkonné agentury však sídlí i mimo Brusel, konkrétně v Lucemburku. Ze všech unijních institucí má Evropská komise nejrozsáhlejší administrativní, expertní a právní aparát. Základními pracovními jazyky jsou angličtina, francouzština a němčina.

Evropská komise má své zastoupení v každém členském státě EU včetně Česka. Tato zastoupení mají za cíl zvyšovat povědomí veřejnosti o činnostech Komise a sledovat vývoj veřejného mínění o EU v dané zemi. Zastoupení EK poskytují občanům informace o EU a pořádají akce různých formátů zaměřené na evropskou tematiku. Zastoupení má Komise i mimo země EU, tato zastoupení se nazývají delegace a spadají pod Evropskou službu pro vnější činnost.

Zásady Evropské komise a zapojení občanů

Činnost Evropské komise ovlivňuje životy milionů evropských občanů denně, a proto je zásadní, aby její rozhodovací proces probíhal otevřeně. I z toho důvodu se EK při své práci řídí určitými zásadami. Mezi hlavní zásady patří nezávislost, transparentnost, odpovídající jazyková politika, inkluzivita, ochrana životního prostředí, rovné příležitosti a etické chování.

Samotní občané hrají v rozhodovacím procesu EU důležitou roli. V rámci zásady transparentnosti mají právo vědět, kam směřují finanční prostředky z unijního rozpočtu, stejně tak jako mají právo na přístup k dokumentům, na jejichž základě vzniká legislativa (= evropská iniciativa pro transparentnost). Občané EU mohou také využít tzv. evropskou občanskou iniciativu, na základě které mohou po Evropské komisi požadovat, aby v oblastech spadajících do její působnosti předložila návrhy určitých právních předpisů.

Navíc prostřednictvím veřejných konzultací mají občané možnost zapojit se do hodnocení veřejných politik a prvních předpisů EU skrze vyjádření vlastních názorů na vznikající iniciativy a opatření na úrovni EU. V neposlední řadě mohou občané EU Komisi předložit formální stížnost v případě, že se domnívají, že v jejich případě nedochází k řádnému uplatňování určitého unijního právního předpisu. 

Složení Evropské komise

Komise plní své poslání pod politickým vedením svého předsedy či předsedkyně, který rozhoduje o vnitřním uspořádání, soudržnosti a kolegialitě celé Komise. Politickou zodpovědnost za činnost EK nese tzv. sbor komisařů, který má nyní 27 členů (tj. jeden člen za každý členský stát EU). Od roku 2019 tvoří sbor komisařů předsedkyně Komise Ursula von der Leyen, 3 výkonní předsedové, 5 místopředsedů (jeden z nich je zároveň Vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a současně jsou místopředsedové i s výkonnými předsedy zodpovědni za přidělené portfolio jako komisaři) a dalších 18 komisařů s příslušnou oblastí působnosti. 

Komisaři jsou vybráni ze státních příslušníků členských zemí na základě své způsobilosti a systému naprosto rovné rotace mezi členskými státy, který umožňuje odrážet demografickou a zeměpisnou různorodost všech členských států. Kandidáti na eurokomisaře procházejí komplexním testováním a hodnocením (tzv. „grilováním“) ze strany Evropského parlamentu (parlamentních výborů, dle daného portfolia budoucího komisaře), který Komisi jako celek schvaluje. Svoji funkci poté komisaři vykonávají zcela nezávisle na vládě či jiných subjektech státu, ze kterého pocházejí. Vztahy mezi členy Komise a jim podřízenými útvary (Generální ředitelství/DG) upravuje Jednací řád EK a Kodex chování komisařů.

Funkční období Evropské komise je pětileté. Nová Komise vzniká do šesti měsíců po volbách do Evropského parlamentu (EP). EP je následně přítomen při vytváření nové Komise, vykonává tak nad ní politickou kontrolu. EP schvaluje jmenování předsedy Komise i jmenování komise jako sboru (účastní se výběru komisařů) a má právo vyjádřit Komisi nedůvěru. V takovém případě musí Komise jako celek odstoupit, nebo učinit ve svém složení změny tak, aby byly průchodné přes EP. EP navíc jednou ročně, na doporučení Rady EU, schvaluje plnění unijního rozpočtu ze strany Komise. Tímto se uzavírá účetní cyklus daného roku a EP Komisi uděluje tzv. absolutorium. Nezávislou kontrolu EK provádí také Evropský účetní dvůr, který kontroluje příjmy a výdaje prostředků EU a provádí audit Komise.

Činnost Evropské komise

• Evropská komise je jediným orgánem EU, který předkládá návrhy nových právních předpisů (legislativní iniciativa) – předkládá je k přijetí Evropskému parlamentu a Radě EU. Dále dohlíží nad správným užíváním smluvního a právního rámce EU. Prosazuje právo EU jako takové – společně se Soudním dvorem EU je Komise odpovědná za zajištění řádného uplatňování práva EU ve všech členských státech.
• Evropská komise řídí jednotlivé politiky EU a dohlíží nad jejich správným dodržováním ve všech členských státech.
• Evropská komise je správcem rozpočtu EU – stanovuje prioritní výdaje EU ve spolupráci s EP a Radou, vypracovává roční rozpočet a dohlíží na jeho plnění ve spolupráci s Účetním dvorem EU, přiděluje finanční prostředky unie na základě stanovených priorit.
• Evropská komise také zastupuje EU v zahraničí a to tak, že vystupuje jménem všech členských zemí EU v mezinárodních organizacích, zejména v oblastech obchodní politiky a humanitární pomoci. EK pro unii vyjednává mezinárodní dohody.

Evropská komise 2019-2024

Zvolení současné Evropské komise po volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 bylo v mnoha ohledech jedinečné. Vrcholný představitel Evropské komise nebyl nakonec zvolen na základě tzv. systému „spitzenkandidátů,“ ale na základě doporučení nejvyšších reprezentantů členských států zasedajících v Evropské radě. Systém „spitzenkandidátů“ byl zaveden těsně před evropskými volbami v roce 2014 a měl do výběru předsedy EK zanést více demokracie, transparentnosti a provázanosti obou institucí. Podle systému „spitzenkandidátů“ byli kandidáty na předsedu Komise lídři těch evropských frakcí, které z voleb do EP vyšli jako vítězné. Obejitím tohoto systému po volbách v roce 2019 tak hrozil institucionální konflikt s EP.

Nejvyšší post v Komisi poprvé v historii Evropských společenství obsadila v roce 2019 žena. Ursula von der Leyen, někdejší německá ministryně obrany, byla nakonec zvolena 383 hlasy Evropského parlamentu. Von der Leyen se už při své nominaci na předsedkyni Komise zavázala k několika specifickým cílům. Jedním z nich bylo bezesporu vytvoření genderově vyváženého sboru komisařů.

Poměr zastoupení obou pohlaví v její Komisi je nyní 15 mužů: 12 žen, z toho jsou tři eurokomisařky zároveň místopředsedkyněmi Komise. Jednou z nich je i česká politička a právnička Věra Jourová, která v předchozím období působila coby komisařka pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví. V Komisi Ursuly von der Leyen je Jourová místopředsedkyní a komisařkou pro hodnoty a transparentnost.

Ursula von der Leyen se při svém nástupu do funkce zavázala k velice ambiciózním klimatickým cílům, k jejichž dosažení se EU přihlásila prostřednictvím Zelené dohody pro Evropu. Investice do udržitelné Evropy, vědy a výzkumu, přihlášení se k právnímu státu v EU, posílení postavení Evropy ve světě, představení digitální strategie a vytvoření ekonomiky fungující pro občany patří mezi priority současné Evropské komise, jejíž funkční období vyprší v roce 2024.

Evropský parlament 

Evropský parlament (EP) je významným fórem pro politické debaty a rozhodování na úrovni Evropské unie. Poslance Evropského parlamentu volí občané EU ve všech členských státech přímým způsobem každých pět let. Přímou volbou dochází k širšímu zapojení občanů a zájmů veřejnosti do samotného legislativního procesu EU, čímž se prohlubuje demokratický princip, na který unijní instituce kladou nezanedbatelný důraz. EP od vzniku Evropských společenství (tehdy Společné shromáždění) postupně nabýval legislativních a rozpočtových kompetencí, které mu nyní umožňují rozhodovat na stejné úrovni spolu se zástupci vlád členských zemí v Radě EU.

Základ Evropskému parlamentu položilo Společné shromáždění, které vzniklo s ustavením prvního evropského společenství v roce 1952, a to Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Shromáždění se postupně stalo společným shromážděním pro všechna tři nadnárodní evropská společenství (ESUO, EURATOM a EHS). V průběhu času se Shromáždění přejmenovalo na Evropský parlament, orgán, který je nyní jedinou přímo volenou institucí Evropské unie. Právě po prvních přímých volbách, které se konaly v roce 1979, začal význam europarlamentu značně narůstat. Přímá volba nejenže upevnila legitimitu celého tělesa, ale současně posílala i jeho kompetence, kterých EP postupně nabýval s každou další revizí smluvního rámce EU. Na základě dosavadních institucionálních revizí dnes Evropský parlament disponuje rozsáhlými pravomocemi, díky kterým se řadí mezi klíčové aktéry ovlivňující politickou agendu EU. Dnes jsou pravomoci a oblasti působnosti EP popsány v článcích 223-234 Smlouvy o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy. Obecná pravidla pro složení EP jsou pak předmětem čl. 14 odstavce 2 Smlouvy o Evropské unii.

EP má tři oficiální sídla. Ve Štrasburku se poslanci scházejí jeden týden v měsíci na plenárním zasedání. Stále výbory parlamentu sídlí v Bruselu, kde se konají také doplňková plenární zasedání menších formátů, nebo schůze jednotlivých politických skupin. Samotné předsednictvo Parlamentu a jeho Generální sekretariát se nacházejí v Lucemburku. Veškerá usnesení Evropského parlamentu, stejně jako názory europoslanců a jejich další rozpravy jsou zveřejňovány v Úředním věštníku Evropské unie.

Samotní občané EU se mohou na Evropský parlament obrátit s výzvou, aby se EP zabýval určitým tématem. Tato výzva má formu petice a může se týkat jakéhokoliv tématu nebo oblasti, ve které má EU kompetence. Petici mohou předkládat občané EU nebo osoby s pobytem na jejím území.

Složení Evropského parlamentu 

V čele Evropského parlamentu stojí jeho předseda, aktuálně David Maria Sassoli, který je volen na období dvou a půl let. Toto období odpovídá polovině funkčního období parlamentu a je obnovitelné. Předseda EP společně se 14 místopředsedy dohlíží na činnost Parlamentu a zastupuje jej při jednáních s ostatními institucemi EU a dalšími subjekty. Předseda také uděluje finální schválení při jednání o unijním rozpočtu a spolu s předsedou Rady EU podepisuje veškeré legislativní akty přijaté v rámci řádného legislativního postupu. Česká republika má historicky poprvé v Evropském parlamentu dva místopředsedy, jsou jimi Dita Charanzová za politickou skupinu Obnova Evropy a Marcel Kolaja za frakci Zelených.

K dalším politickým orgánům Parlamentu mimo předsednictvo (předseda + místopředsedové) se řadí kvestoři (5) odpovědni za administrativní a finanční záležitosti europoslanců, Konference předsedů výborů a Konference předsedů delegací.

Jádro Evropského parlamentu tvoří europoslanci, kteří jsou voleni v přímých volbách na pětileté funkční období na základě poměrného volebního systému. Volební systém do EP však není jednotný, liší se podle ústavních zvyklostí a pravidel jednotlivých členských států. Na unijní úrovni jsou dopředu stanoveny pouze základní zásady společné všem zemím EU, které musí být v průběhu voleb dodrženy. Zaručena musí být například rovnost žen a mužů a tajné hlasování. Voličům musí být minimálně 18 let, výjimku představuje pouze Rakousko, kde mohou občané volit od dosažení věku 16 let.

EP aktuálně tvoří 705 poslanců reprezentujících všechny členské státy EU (27). Počet poslanců za každou zemi je zhruba úměrný počtu jejích obyvatel, současně se jedná o proporcionalitu sestupnou, tzn. že žádná země nemůže mít méně než 6 nebo více než 96 europoslanců a celkový počet členů EP nesmí překročit 705 (tj. 704 europoslanců + předseda). Minimální počet, tedy 6 europoslanců mají např. Kypr, Lucembursko a Malta, nejvíce (96) europoslanců má Německo. České republice náleží 21 poslaneckých křesel.

Výbory 

Evropští poslanci působí ve výborech s určitou oblastí politiky, kde připravují podklady pro plenární zasedání EP, zkoumají návrhy unijní legislativy, případně připravují pozměňovací návrhy k připravované legislativě nebo návrhy na zamítnutí. Výborů je v nynějším EP 27, z toho 23 výborů je stálých (např. výbor pro rozpočtovou kontrolu BUDG, nebo výbor pro zahraniční věcí AFET), 3 výbory jsou zvláštní a 1 výbor je vyšetřovací. Dočasné a vyšetřovací výbory nemají na rozdíl od výborů stálých právo předkládat svá stanoviska ostatním výborům.

Zasedání parlamentních výborů jsou veřejná. Europoslanci zpravidla zasedají ve dvou i více výborech s tím, že každý poslanec musí být stálým členem minimálně jednoho parlamentního výboru.

Politické skupiny/frakce 

Europoslanci na plénu nezasedají podle své státní příslušnosti, ale na základě nadnárodní příslušnosti k politické frakci/skupině. Politické frakce v EP jsou tvořeny podobně smýšlejícími národními stranami, které byly zvoleny v jednotlivých členských zemích. Podmínkou jejich vzniku je minimální počet 25 poslanců pocházejících z jedné čtvrtiny členských zemí EU. Europoslanec nemůže být současně členem více politických skupin EP. Může se však rozhodnout o nezařazení do frakce a mít tak nezávislý statut.

Politických je v současném Evropském parlamentu 7. Jejich součástí je více než sto národních politických stran. Aktuálně nejpočetnější politickou frakcí v EP je středo-pravicová Evropská lidová strana (EPP). Následuje sociálně-demokratické Pokrokové spojenectví socialistů a demokratu (S&D), Obnova Evropy (Renew Europe), Identita a demokracie (ID), Zelení / Evropská svobodná aliance (Greens / EFA), Evropští konzervativci a reformisté (ECR) a Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice (GUE / NGL).

Delegace 

Vzájemné vztahy a výměnu informací mezi Evropskou unií a parlamenty třetích zemí zajišťují tzv. delegace. V současném Parlamentu působí celkem 44 delegací, jejichž předsedové se scházejí na Konferenci předsedů delegací. Setkání mezi parlamenty se střídavě odehrává na půdě Evropského parlamentu a na místě, které určí partnerský parlament. Zpravidla se jedná o setkání jednou nebo dvakrát ročně.

Čeští europoslanci jsou členy například těchto delegací (a mnoha dalších):

• Delegace pro vztahy se Spojenými státy americkými (Dita Charanzová)
• Delegace pro vztahy s Indií (Marcel Kolaja)
• Delegace pro vztahy s Japonskem (Tomáš Zdechovský)
• Delegace pro vztahy s Parlamentním shromážděním Euronest (Markéta Gregorová)

Činnost Evropského parlamentu 

Činnost Evropského parlamentu lze pozorovat na základě jeho tří hlavních kompetencí, těmi jsou:

• Legislativní pravomoc
• Rozpočtová pravomoc
• Kontrolní pravomoc

EP je jedním z klíčových aktérů rozhodovacího procesu EU. Oproti národním parlamentům však ten evropský nedisponuje právem legislativní iniciativy, nemůže tedy předkládat návrhy nových unijních předpisů. Legislativní iniciativa na úrovni EU náleží pouze Evropské komisi. Evropský parlament však v průběhu evropské integrace nabyl rozsáhlých legislativních kompetencí, na základě kterých společně s Radou EU rozhoduje o většině legislativních návrhů EK. Ty může schválit, odmítnout, nebo k nim předložit pozměňovací návrhy. Mimo to rozhoduje také v otázkách mezinárodních dohod nebo rozšiřování unie a přístupového procesu nových států do EU.

Rozpočtová pravomoc opět náleží jak EP, tak Radě. Tyto dvě instituce se společně podílejí na sestavování unijního rozpočtu, na jehož dodržování a naplňování dohlíží Komise. Evropský parlament však musí rozpočet společně s Radou schválit.

EP je tělesem, které nad ostatními institucemi unie vykonává demokratickou kontrolu a to i na základě toho, že jeho legitimita přichází přímo od lidu. Pro výkon své kontrolní pravomoci může Parlament mimo jiné zřídit dočasné vyšetřovací výbory. Dozorčí roli vykonává EP především nad Komisí, na jejímž jmenování má zásadní podíl. EP má totiž pravomoc schvalovat jmenovaného předsedu Evropské komise, stejně tak jako je v jeho kompetenci i schvalování Komise jako celku.  Evropská komise je Parlamentu přímo odpovědná, europoslanci mohou Komisi odvolat na základě vyslovení jejich nedůvěry v komisařský sbor. Kontrolní roli vykonává EP i prostřednictvím tzv. interpelací, které směřuje opět na Komisi, nebo na Radu. V neposlední řadě také uděluje Komisi tzv. rozpočtové absolutorium, tj. schvaluje způsob, jakým bylo vynaloženo s finančními prostředky určenými na dané období. Za rozpočtovou politiku EU je totiž odpovědná Komise.

Rada Evropské unie

Rada Evropské unie, též Rada nebo Rada ministrů, je další z unijních institucí, která se podílí na přijímání zásadních rozhodnutí týkajících se EU. Rada jako orgán funguje na mezivládním principu, jelikož zastupuje zájmy jednotlivých členských států. Na úrovni Rady EU se scházejí ministři vlád členských států všech zemí unie za účelem projednávání právních předpisů a koordinace evropských politik. Složení Rady však není stálé, ministři zasedají v Radě na základě zodpovědnosti za daný resort a oblasti politiky, která je na daném zasedání projednávána. O právních předpisech, které předkládá Evropská komise, rozhoduje Rada EU společně s Evropským parlamentem. Stejně tak tyto dvě instituce přijímají unijní rozpočet. Jedná se tedy o dva klíčové aktéry v unijním rozhodovacím procesu.

Kořeny Rady Evropské unie lze pozorovat už v počátcích Evropských společenství. První zakládající smlouvou v roce 1952 vzniklo zasedání Zvláštní rady ministrů Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), z níž se později stala Rada EU. Obdobně i Evropské hospodářské společenství (EHS) disponovalo vlastní Radou. Jednotná Rada pro všechna tři Společenství (ESUO, EURATOM, EHS) poté vznikla v roce 1967 na základě Slučovací (též Bruselské) smlouvy. Mimo vznik jednotné Rady vznikla smlouvou i jednotná Komise a jednotný rozpočet tří Společenství. Smlouvou byl také formálně ustálen COREPER (Výbor stálých zástupců), který je klíčovou součástí Rady. Od roku 1992 je možné veřejné rozpravy a jednání Rady EU sledovat na internetových stránkách.

Unijní právo vymezuje a popisuje funkce a pravomoci Rady EU, konkrétně ve Smlouvě o Evropské unii se jedná o článek 16 a ve Smlouvě o fungování EU jsou kompetence Rady, včetně způsobů jejího hlasování popsány v článcích 237-243.

Rada Evropské unie sídlí primárně v Bruselu, hlavní budovou je Justus Lipsius, kde se odehrávají formální jednání. V dubnu, červnu a říjnu se ministři členských států schází v Lucemburku. Neformální jednaní Rady pak tradičně probíhají v členské zemi, která Radě předsedá.

Rada Evropské unie je někdy zaměňována s Evropskou radou a Radou Evropy. Evropská rada je další institucí Evropské unie, ve které se schází vrcholní představitelé jejích členských států (zpravidla hlavy států a předsedové vlád), kteří vymezují hlavní politické směry a priority EU jakožto celku. Naopak Rada Evropy nepatří k orgánům Evropské unie, jedná se o samostatnou mezinárodní organizaci zajišťující spolupráci států v oblastech podpory demokracie a ochrany lidských i sociálních práv a svobod.

Složení a orgány Rady

Rada EU nezasedá vždy ve stejném složení, záleží na oblasti politiky a agendě, která se projednává. Konkrétně se Rada schází v 10 konfiguracích, kdy každá z těchto formací odpovídá určité politické oblasti evropské integrace. V závislosti na politické formaci poté členské státy EU na zasedání Rady vyšlou příslušného ministra, který je za danou problematiku v zemi zodpovědný. Každému zasedání Rady předsedá ministr pocházející ze země, která právě zastává rotující předsednictví Rady.

Jednotný přístup Rady zajišťuje Rada pro obecné záležitosti (GAC), které je nápomocen COREPER, tedy Výbor stálých zástupců. COREPER se skládá ze stálých zástupců členských zemí při EU, a je tak významným spojovacím článkem mezi členskými státy a EU. Na úrovni COREPERu se připravují návrhy, o nichž následně rozhoduje Rada. Ke COREPERu náleží přes 200 pracovních skupin – ty se zabývají technickými aspekty unijních návrhů. Výbor stálých zástupců se dále dělí na dvě užší formace a to COREPER II. (velvyslanci) a COREPER I. (nižší diplomatičtí zástupci).

Mezi jednotlivými formacemi Rady však neexistuje žádná hierarchie, ačkoliv zmíněná disponuje zmíněná Rada pro obecné záležitosti koordinační a administrativní odpovědností. Specifickou úlohu plní i Rada pro zahraniční věci (FAC). Tyto dvě formace jsou současně jediné konfigurace Rady, které jsou ukotveny v unijních Smlouvách.

Sektorové rady

• Rada pro všeobecné záležitosti – GAC
• Rada pro zahraniční věci – FAC
• Rada pro zahraniční a finanční záležitosti – ECOFIN
• Rada pro spravedlnost a vnitřní věci – JHA
• Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdravotnictví a spotřebitelské záležitosti – EPSCO
• Rada pro konkurenceschopnost – CC
• Rada pro dopravu, telekomunikace a energetiku – TTE
• Rada pro zemědělství a rybolov – AGRI
• Rada pro životní prostředí – ENVI
• Rada pro školství, mládež, kulturu a sport – EYC

Navíc existuje neformální seskupení členských států, jejíchž měnou je euro, které se schází jeden den před zasedáním Rady ECOFIN na jednání týkající se Hospodářské a měnové unie. Jedná se o tzv. Euroskupinu, která zpravidla zasedá jednou měsíčně. Jejími členy jsou ministři hospodářství a financí zemí platící eurem. Pouze oni pak rozhodují na půdě ECOFINU o oblastech týkajících se eurozóny. Euroskupina také odpovídá za přípravu eurosummitů.

Generální sekretariát

Veškeré technické, administrativní, logistické a další přípravné záležitosti před samotným zasedáním Rady obstarává Generální sekretariát. Zajišťuje také tlumočnické a předkladatelské služby nebo zveřejňování dokumentů ze samotného jednání. Nadto sekretariát spravuje rozpočet Rady. Celkově se stará o organizaci a soudržnost Rady EU. Je nápomocen nejen Radě a jejímu předsednictví, COREPERu a dalším pracovním skupinám Rady, ale také Evropské radě.

Součástí sekretariátu je i právní služba zajišťující, aby akty Rady byly v souladu s náležitými právními předpisy. Právní služba také zastupuje Radu EU v soudních procesech před Evropským soudním dvorem, Soudem pro veřejnou službu a Tribunálem.

Vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku

Vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku zastává dvě zcela klíčové funkce – 1) je místopředsedou Evropské komise a 2) předsedou Rady pro zahraniční věci. Tato dvojí způsobilost Vysoké představitele unie zajišťuje konzistentnost vnější činnosti Evropské unie. Jeho práci navíc podporuje Evropské služba pro vnější činnost, která spolupracuje s diplomatickými službami členských zemí.

Jeho hlavním úkolem je koordinovat a provádět společnou zahraniční a bezpečností politiku (SZBP) a také společnou bezpečností a obrannou politiku (SBOP). Je volen na období pěti let kvalifikovanou většinou v Evropské radě se souhlasem předsedy Evropské komise. Vysokého představitele musí schválit i Evropský parlament.

Činnost Rady

Hlavní činnost Rady EU je vymezitelná na základě jejích pravomocí, těmi jsou:

• Legislativní pravomoc
• Rozpočtová pravomoc
• Pravomoc koordinace hospodářských politik členských zemí
• Pravomoc vykonávat zahraniční a bezpečnostní politiku EU
• Pravomoc uzavírat mezinárodní dohody

Rada EU společně s Evropským parlamentem jedná o legislativních předpisech Komise (nařízení, směrnice, rozhodnutí), ve většině případů je přijímá v souladu s tzv. řádným legislativním postupem (také procedura spolurozhodování). Tento postup se používá v těch oblastech politiky, ve kterých má unie výlučnou pravomoc nebo tuto pravomoc sdílí se členskými zeměmi.

V rámci rozpočtové pravomoci spolupracuje Rada opět s Parlamentem. Tyto dvě instituce přijímají roční rozpočet Evropské unie, který připravuje Komise. Návrh rozpočtu Komise mohou Rada s EP pozměnit.

Rada EU koordinuje politiky jednotlivých zemí unie v konkrétních oblastech, jsou jimi: hospodářské a fiskální politiky, politika zaměstnanosti a dále také vzdělávání, kultura, mládež a sport.

Na základě pokynů Evropské rady vymezuje Rada EU zahraniční a bezpečností politiku EU, na jejímž výkonu se následně podílí. Mimo jiné se jedná i o humanitární a rozvojovou pomoc EU, obranu a obchod. V oblasti společné SZBP spolupracuje s Vysokým představitelem Unie, dochází tak k zajištění jednoty a soudržnosti vnější činnosti EU.

Rada EU uděluje Evropské komisi mandát, aby zastupovala EU navenek a aby jednala o dohodách mezi EU a třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi. Rada ve fázi uzavírání mezinárodních dohod rozhoduje o jejich podepsání a finálním uzavření. Souhlas musí v určitých oblastech vyjádřit i Evropský parlament.

Předsednictví

Každé zasedání Rady EU řídí země, která v daném půlroce drží rotující předsednictví. Předsednictví Rady EU je důležitou součástí institucionálního nastavení EU. Klíčovým koncepčním aspektem předsednictví pro každou zemi je návrh jeho priorit. Skrze stanovení detailního programu a vymezení zásadních priorit, na základě kterých následně předsednická země předsednictví řídí, dochází k nastavování agendy Rady pro nadcházející období a ovlivňování směřování unie jako celku.

Předsednická země v předstihu navrhuje program společně s dalšími dvěma státy v rámci tzv. tria předsednictví. Program a žebříček priorit nadcházejícího předsednictví musí členský stát obhájit v Radě i Parlamentu. V rámci tria musí dojít ke sjednocení priorit tří po sobě jdoucích předsednictví i k zahrnutí koncepcí nastavených Evropskou radou a aktuálních otázek evropské politiky.

Pořadí předsednických zemí je dopředu určeno. Každý členský stát EU předsedá Radě podle určeného pořadí po dobu šesti měsíců. Česká republika Radě EU předsedala doposud jednou, a to v první polovině roku 2009. Přípravu českého předsednictví koordinoval Útvar místopředsedy vlády pro evropské záležitosti při Úřadu vlády. Druhé předsednictví bude ČR zastávat ve druhé polovině roku 2022.

K českému předsednictví 2022 si přečtěte také shrnutí a doporučení týkající se priorit předsednictví, které vypracovali výzkumníci našeho Institutu EUROPEUM.

Rozhodování v Radě

Rada je místem, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí ovlivňují chod Evropské unie a jejích členů. Práci příslušných ministrů, kteří posuzují návrhy legislativy v Radě, pomáhá připravovat více než 150 pracovních skupin, výborů a dalších přípravných orgánů, v nichž zasedají úředníci ze všech členských zemí EU. Čtení v Radě probíhá na třech úrovních: 1) na úrovni pracovní skupiny, 2) ve Výboru stálých zástupců a 3) na zasedání Rady v příslušné konfiguraci. V průběhu procesu rozhodování o předložených předpisech je tak odborně posouzeno na úrovni pracovní skupiny, následně je návrh politicky zaštítěn na nejvyšší úrovni v COREPERu a nakonec projednán danými ministry na základě odborných i politických kritérií.

Rada přijímá rozhodnutí třemi způsoby: prostou většinou, kvalifikovanou většinou, nebo na základě jednomyslnosti. Rada je usnášeníschopná jen pokud je přítomna většina jejích členů.

Nejčastěji Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, přesněji dvojí kvalifikovanou většinou a to přibližně v 80 % případů. Princip kvalifikované většiny znamená, že počet hlasů, který náleží jednotlivým členským státům odráží velikost jejich populace. Kvalifikovaná většina je podle Smlouvy o fungování EU vymezena jako nejméně 55 % členů Rady zastupujících zúčastněné členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva těchto států. Smlouva dále specifikuje i blokační menšinu. Ta musí tvořit nejméně tolik členů Rady, kolik jich zastupuje nejméně 35 % obyvatelstva zúčastněných členských států.

Evropská rada

Evropská rada, též nazývaná „summit“, je vrcholným politickým orgánem Evropské unie. Jednání Evropské rady se účastní čelní představitelé členských zemí unie – tj. hlavy států a předsedové vlád EU. Nejedná se o legislativní orgán – Evropská rada není zapojena do rozhodovacího procesu EU, a její členové se tak neúčastní přijímání rozhodnutí o návrzích evropské legislativy. Evropská rada nicméně vymezuje hlavní politické směry, cíle a priority EU jako celku a prostřednictvím závěrů přijímaných na zasedáních Evropské rady stanovuje dlouhodobou politickou agendu EU. Evropská rada tedy představuje nejvyšší úroveň politické spolupráce mezi členskými státy.

Na summitu v Kodani v roce 1973 bylo stanoveno, že se zasedání představitelů EU na nejvyšší úrovni budou konat podle potřeby. Ke zřízení Evropské rady následně došlo na pařížském summitu v roce 1974. Jednalo se o neformální fórum pro diskusi vrcholných představitelů členských států Evropských společenství. První zasedání Evropské rady poté proběhlo v Dublinu v roce 1975. K formalizaci a právnímu ukotvení Evropské rady došlo na základě přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1987. V roce 1992 byly zavedeny veřejné rozpravy na zasedáních Evropské rady, jejichž podoba se časem postupně rozšiřovala. Dnes je možné veřejné rozpravy i jednání vrcholných zasedání lídrů EU sledovat na internetových stránkách. Oficiální status získala Evropská rada Maastrichtskou smlouvou (1993) a oficiálním orgánem EU se stálým předsedou se stala na základě Lisabonské smlouvy (2009), do té doby byla rada neformálním subjektem unie.

Krátký dokument o historii vývoje Evropské rady naleznete zde.

Unijní právo vymezuje a popisuje funkce a pravomoci Evropské rady, konkrétně ve Smlouvě o Evropské unii se jedná o článek 15 a ve Smlouvě o fungování EU jsou její kompetence, včetně způsobů rozhodování rady popsány v článcích 235-236.

Od října 2003 se všechna formální zasedání Evropské rady konají v Bruselu, konkrétně v budově Justus Lipsius, která je hlavní budovou Rady EU a jejího generálního sekretariátu, nebo v budově Europa. Evropská rada v současnosti zasedá minimálně čtyřikrát ročně, tedy dvakrát za půl roku. Do roku 1996 zasedala pouze dvakrát do roka. Březnové summity se zpravidla věnují ekonomickým a sociálním otázkám. Vyžaduje-li to situace, svolá předseda Evropské rady mimořádné zasedání. Především v obdobích krize (finanční krize, migrační krize, brexit, koronavirová pandemie) se představitelé členských států scházejí na summitech častěji.

Složení Evropské rady

Jednání Evropské rady vede její předseda. Předseda Evropské rady je volen na funkční období 2,5 let s možností znovuzvolení dvakrát po sobě, je volen (případně i odvolán) členy Evropské rady a nesmí současně s předsednickou funkcí vykonávat žádnou vnitrostátní pozici. Předseda vede vrcholná jednání unijních představitelů, zajišťuje kontinuitu politické agendy EU a dohlíží nad dosažením dohodnutých kompromisů na jednáních. Po každém zasedání Evropské rady předává její předseda zprávu o průběhu jednání Evropskému parlamentu.

Na neformálním zasedání konaném v listopadu 2009 v Bruselu se hlavy států a předsedové vlád členských států EU jednomyslně shodli na jmenování historicky prvního stálého předsedy Evropské rady. Stal se jím Herman Van Rompuy. Současným předsedou je od roku 2019 Charles Michel.

Členy Evropské rady jsou dále hlavy států nebo předsedové vlád 27 členských států unie a předsedkyně Evropské komise, která je plnoprávným členem. Jsou-li na agendě summitu zahraničně-politické otázky, účastní se zasedání Evropské rady také vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku, který navrhuje a vykonává zahraniční a bezpečnostní politiku EU ve jménu Evropské rady. Dle projednávané oblasti mohou být k účasti na zasedání přizvány i další osoby, například prezidentka Evropské centrální banky. Na počátku každého summitu je přítomen i předseda Evropského parlamentu.

Evropská rada rozhoduje ve většině případů na základě konsenzu zúčastněných národních reprezentantů. Ve specifických oblastech a případech, které jsou jmenovány v unijních smlouvách, však může rozhodnutí přijmout na základě jednomyslnosti nebo kvalifikované většiny. Kvalifikovaná většina se používá například při jmenování předsedy Evropské rady, výběru kandidáta na voleného předsedu Evropské komise nebo u jmenování vysokého představitele Unie pro zahraniční a bezpečností politiku. Hlasování v Evropské radě se nikdy neúčastní předseda Evropské rady ani předseda Evropské komise.

Na setkáních Evropské rady jsou prezentovány národní zájmy jednotlivých členských zemí Evropské unie. Evropská rada tedy jako instituce EU funguje na mezivládním principu, který zaručuje rovnost a suverenitu všech aktérů jednání. Hlavní náplní společného zasedání je nalezení konsenzu a společného postoje všech zúčastněných aktérů v klíčových dlouhodobých i aktuálních otázkách evropské integrace. Na konci každého summitu jsou zveřejňovány jeho závěry.

Činnost Evropské rady

Hlavní činností Evropské rady a jejích členů je nastavování politických priorit Evropské unie a jejího celkového směřování. Evropská rada se zabývá složitějšími i citlivějšími otázkami evropské integrace, které nelze vyřešit na nižších úrovních mezivládní spolupráce. Slouží tak jako fórum pro vrcholné politické debaty, na základě kterých jsou přijímána rozhodnutí zcela nezávisle na Komisi nebo Parlamentu.

Evropská rada také udává obecný směr společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU s ohledem na její strategické zájmy.

Evropská rada se podílí na nominování i jmenování kandidátů do významných funkcí v unijních institucích – jmenuje kandidáty například na pozice v Evropské komisi nebo Evropské centrální bance.

Přestože Evropská rada nedisponuje legislativní iniciativou, ani se neúčastní samotného legislativního procesu EU, má pravomoc požádat Evropskou komisi, aby předložila legislativní návrh k řešení určitého problému.

Evropská rada má pravomoc zahájit se souhlasem EP řízení o pozastavení práv členské země z důvodu závažného porušení zásad Evropské unie.

Předseda Evropské rady zastupuje Evropskou unii navenek, a to svojí účastí na jednáních se třetími zeměmi a dalšími organizacemi. Předseda se také jednou měsíčně setkává s předsedou Parlamentu a s předsedy politických frakcí.

Setkání Evropské rady mohou mít také podobu mezivládní konference složené ze zástupců vlád členských států, a to především za účelem projednání změny Smluv Evropské unie. Mezivládní konferenci svolává předseda Evropské rady a o změnách smluv se rozhoduje jednomyslně. Jedná se o tzv. „řádný postup pro přijímání změn“.  Lisabonskou smlouvou (2009) byl zaveden také „zjednodušený postup pro přijímání změn,“ v případě kterého není nutné svolávat konvent ani mezivládní konferenci. O změnách při zjednodušeném postupu rozhoduje Evropská rada jednomyslně po konzultaci s Parlamentem a Komisí.