Přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku se vyplatí i České republice

Pro dosažení klimatické neutrality v Evropské unii do roku 2050 je nutné, aby emise skleníkových plynů spadly nejen v energetice či dopravě, ale také v průmyslové výrobě. Podle scénáře Evropské komise v její dlouhodobé klimatické strategii by emise z průmyslového sektoru napříč všemi členskými státy EU měly klesnou o přibližně 85 % do roku 2050 oproti roku 1990. 

V České republice je průmyslová výroba zodpovědná za 11,6 % všech emisí skleníkových plynů. Když se k tomu přidá i spalování za účelem průmyslové výroby se svými 7,2 %, dostaneme se na necelou jednu pětinu všech českých emisí, což už je podstatná část (největší producent tuzemských emisí – energetika – je zodpovědná za dvě pětiny). I z toho důvodu je u nás většinou nutnost snižovat emise v průmyslu prezentována jako proces, který může ohrozit českou ekonomiku a snížit její konkurenceschopnost v porovnání s ostatními zeměmi, které by své průmyslové emise tolik nesnižovaly. 

V poslední době se však začínají ozývat i opačné hlasy, často přímo od zástupců soukromého sektoru, které poukazují naopak na příležitosti, které jim tato transformace může přinést. Jedním ze základních a nejčastěji používaných argumentů, proč by Česká republika neměla otálet s dekarbonizací svého průmyslu je fakt, že většina členských zemí Evropské unie již svými kroky dala najevo, že se bude ubírat tímto směrem. Pokud by Česká republika nadále otálela, riskuje, že jí ujede vlak. Je zde však i více důvodů, proč se včasná dekarbonizace vyplatí. 

Přechod na nové, čistší technologie představuje příležitost pro nové investice, například do průmyslových vybavení či infrastruktury. Snaha o snížení závislosti na nových materiálech (tedy snaha o tzv. cirkulární ekonomiku) podpoří inovaci a otevře nové tržní příležitosti. Snížení dovozu fosilních paliv ze zahraničí pak přispěje k lepší obchodní bilanci a energetické soběstačnosti. Co se týká konkurenceschopnosti našich výrobků na mezinárodním trhu, i zde může dekarbonizace jejich výroby přinést spíše příležitosti, nežli hrozby. 

S tím, jak klimatická změna postupuje a její dopady se dotýkají stále více zemí, lze očekávat, že opatření na omezení skleníkových plynů budou přibývat nejen pro domácí výrobu, ale i pro import. Je pravděpodobné, že stále více států nebude chtít dovážet produkty ze zemí, kde je uhlíková náročnost na jejich výrobu vysoká – jako je tomu právě v České republice. Do budoucna by tak náš export mohl být znevýhodněn právě proto, že se naše ekonomika dostatečně rychle nedekarbonizovala.

Obava z toho, že zvýšení emisních limitů v jedné zemi povede k tzv. úniku uhlíku do jiné země, kde jsou limity nižší, je na místě. Tento problém se však v realitě týká jen poměrně malého procenta ekonomických sektorů, které jsou jednak silně emisně náročně a zároveň velmi vystavené mezinárodnímu obchodu. Patří sem odvětví jako je např. výroba cementu, oceli, hliníku či dusíkatých hnojiv. Na evropské úrovni tyto sektory dohromady nepřesahují 1 % unijního HDP. Navíc je možné zavést mechanismy, které tomuto úniku uhlíku mohou zabránit. Velmi diskutovaná je nyní tzv. uhlíková daň na hranicích (carbon border tax), kterou navrhuje zavést nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Skrze tuto daň by byla uvalena cena na uhlíkově náročný dovoz, čímž by se vyrovnaly konkurenční podmínky pro domácí výrobce. Tento mechanismus by tak zároveň sloužil i jako páka na země, které s klimatickými opatřeními otálejí.

Všechny tyto změny jsou však závislé na politické vůli. Pokud vláda vydá jasné stanovisko, že její prioritou je snižovat emise, pak budou v pozitivní smyčce následovat i reálné změny ve všech odvětvích ekonomiky. Pokud ale zůstane ambice vlády nízká, tak naopak ani odpověď reálné ekonomiky nebude dostačující.

V otázce dekarbonizace českého průmyslu se již nyní ukazuje, že některé soukromé firmy mohou být v adaptaci na změny na trhu více flexibilní než státní aparát a mohou tak jít v dekarbonizaci napřed. Pro efektivní dekarbonizaci celého průmyslu je ale potřeba, aby stát dal jasný signál, že to se snižováním emisí myslí vážně. Pak se přidají i další společnosti a investoři a cíl klimatické neutrality v roce 2050 pro nás nebude tak nedosažitelný, jak se nyní může zdát.