Op-Ed | Spor o obilí je prvním znakem, že vstup Ukrajiny do EU nebude jednoduchý. Jaké překážky na této cestě čekají?

Minimálně do příštího léta bude ukrajinské obilí dále bezcelně proudit na evropský trh. Dohoda, které EU dosáhla s členskými zeměmi, tak odstranila zákaz trvající několik týdnů. I přes zažehnanou krizi se ovšem naplno ukázalo, jak křehká je vize budoucího připojení Ukrajiny k Unii a jaké výzvy ji na této cestě čekají.

Když lídr polské vládnoucí strany Právo a spravedlivost (PiS) Jarosław Kaczyński bez konzultace s evropskými partnery oznámil , že jeho země zastavuje dovoz potravin z Ukrajiny, způsobil tím pozdvižení nejen u svého východního souseda, ale i v Bruselu. Od nejbližšího ukrajinského spojence se takovýto krok zajisté nečekal. Určitě ne v momentě, kdy je Zelenského státní pokladna právě na vývozu obilí tak závislá.

Za vším hledej volby

Kaczyńského rozhodnutí mělo své důvody. Reagovalo na kritiku  ze strany polských farmářů, kteří cenám ukrajinského obilí nemohli konkurovat. Polská vláda dlouhodobě ignorovala hlasy, které volaly po opatření ochraňujícím domácí výrobce a narovnání těchto tržních rozdílů. Pod tlakem se nakonec rozhodla uchýlit ke krajnímu řešení v podobě naprostého zákazu  dovozu obilí a dalších potravin ukrajinského původu.

K tomu se krátce nato přidaly  i další země střední a východní Evropy – Maďarsko, Slovensko a Bulharsko. Rumunsko se sice k blokádě nepřidalo, ale vyzvalo Brusel, aby více podpořil evropské farmáře. 

Zákaz přitom velmi kontrastoval se silnou podporou Ukrajiny v regionu, a byl dokonce v přímém rozporu s dohodou  o zrušení cel při dovozu zboží ze země, kterou vyjednali evropští lídři v loňském roce. Nemluvě o tom, že levnější ukrajinské obilí mohlo mít i pozitivní efekt na ceny potravin v obchodech.

Proč se i přesto čtveřice států uchýlila k takto razantnímu kroku? U Maďarska to až tak nepřekvapuje, jelikož se jako jediný stát Unie dlouhodobě vyhrazuje proti silnější podpoře Ukrajiny. U ostatních zemí to ovšem bylo nečekané. Především v případě Polska se naplno projevila napjatá předvolební atmosféra a boj o hlasy farmářů, převážně voličů PiS, kterých se dovoz obilí existenčně dotýkal.

K volebnímu boji se chystá i na Slovensku, zatímco Bulhaři si před několika týdny prošli již pátými (a zdá se, že opět patovými ) volbami v posledních dvou letech. A v takových případech jsou politici ochotni dlouhodobé strategie a upevňování zahraničních vztahů vyměnit za úspěchy na domácí scéně.

Brusel hasí krizi

Jak důležitou roli hraje ukrajinské obilí na světových trzích, bylo skrze rostoucí ceny patrné již od začátku ruské války. Kvůli komplikacím, které postihly  námořní přepravu obilí z ukrajinských přístavů, se navzdory dohodě s Moskvou velká část obilí bezcelně dostala do střední a východní Evropy. Brusel se sice již v březnu zavázal ke kompenzacím  pro zemědělce v těchto zemích, hlavní zodpovědnost ovšem přenechal členským zemím, které si se situací nebyly schopny poradit.

Jen pro představu, dle deníku Rzeczpospolita se v posledním roce do Polska dostaly přibližně tři miliony tun obilí. To odpovídá přibližně deseti procentům polské roční produkce. Jistě se tedy nejednalo o závratné přesycení trhu, ale spíše o špatně zvolenou, či dokonce neexistující vládní strategii.

Rozhodnutí o zákazu pobouřilo nejen některé členské země, ale i přední představitele Unie. Ti kritizovali především porušování dříve dojednané obchodní dohody a volali po větší solidaritě s Ukrajinou, kterou EU deklaruje.

Po několika týdnech rozepří se nakonec EU v čele s komisařem pro obchod Valdisem Dombrovskisem podařilo dojednat dohodu , která ukrajinskému obilí opět otevírá hranice. Výměnou za tento ústupek mají být vyšší finanční kompenzace farmářům a jasná snaha o to, aby se přebytečné ukrajinské obilí z Evropy dále přesouvalo na potřebnější světové trhy, především ty v Africe. Společně s prodloužením obchodní dohody o další rok, které vyjednali evropští velvyslanci ve stejný den, se tak EU povedlo vyřešit nejurgentnější krátkodobé výzvy spojené s dovozem potravin z Ukrajiny.

Jednota uvnitř Unie bude klíčová především v nadcházejících měsících, a to v případě, že se Rusko rozhodne neprodloužit dohodu  o vývozu obilí přes Černé moře. Tu mezi Kyjevem a Moskvou v loňském roce zprostředkovala OSN společně s Tureckem. EU by se již nyní měla připravovat na situaci, že se dovoz potravin z Ukrajiny několikanásobně zvýší. Měla by tedy zahájit intenzivní rozhovory se zeměmi střední a východní Evropy o tom, jak společnými silami zabránit negativním dopadům na evropské občany i zemědělský průmysl.

Právě aktuální jednání mezi Dombrovskisem a členskými zeměmi by mělo tvořit základ pro následující řešení. Ve střednědobém horizontu bude právě podpora ukrajinského vývozu zboží stát především na EU, a je naprosto zásadní, aby byla Unie jednotná a měla předem připravené strategie.

Zásadní, leč bolestivý krok

Samostatnou kapitolou je pak dlouhodobá ambice Ukrajiny patřit do společenství EU. Přináší s sebou hned několik výzev, a právě současná obilná krize nám umožnila nahlédnout do toho, jak složité bude tuto zemi integrovat. Ukrajina již loni v létě obdržela kandidátský status , a očekává tedy, že v dohledné době začne o svém členství reálně vyjednávat. Přestože podpora Ukrajiny ze strany EU zůstává zatím neochvějná, mnoho členských států je stále skeptičtějších k vyhlídce jejího připojení k Unii.

Kromě obtížných reforem v oblasti právního státu a boje proti korupci, které jsou podmínkou vstupu země do EU, budou hrát v tomto ohledu nejdůležitější roli právě ekonomické otázky. A to nejen z hlediska integrace do unijního trhu, ale i proto, že největšími finančními balíčky, které se rozdělují  mezi členské státy, jsou rozpočty na jednotnou zemědělskou i kohezní politiku.

Klíč k distribuci těchto peněz je založen na tom, jak ekonomicky (ne)vyspělá daná země je. A v obou zmíněných oblastech by tedy došlo k tomu, že státy střední a východní Evropy, které zatím z těchto rozpočtů těžily nejvíce, by se musely určité části svého koláče vzdát ve prospěch Ukrajiny.

V následujících letech lze očekávat, že možné vnitropolitické tenze v těchto zemích vyvolají vášnivé debaty nad tím, kolik bude případné členství Ukrajiny stát právě jejich vlastní pokladnu. A v těchto momentech bude na všech státech střední a východní Evropy, aby prokázaly, že skutečně podporují členství Ukrajiny v EU. A že jsou politicky dostatečně vyspělé a zodpovědné, aby se vyhnuly dalším neočekávaným krokům, které by narušovaly vztahy s Ukrajinou.

Pro Evropskou unii je otázka podpory Ukrajiny naprosto zásadní. Pokud by pokrok v budoucím členství stagnoval kvůli rozporům mezi členskými zeměmi, riskujeme tím, že destabilizujeme režim Volodymyra Zelenského, který vsadil všechny své karty na integraci do EU a NATO. To by byl první krok ke kolapsu Ukrajiny oslabené válkou a posílení nejen Ruska samotného, ale i protievropských sentimentů v našich sousedstvích.

Rozporů mezi členskými státy v oblasti rozšiřování, často zapříčených nacionalistickými tendencemi, jsme byli v minulosti svědky již několikrát. Pokud se budou opakovat, riskuje EU naprostou ztrátu své kredibility vůči kandidátským zemím.

Je na čase, aby dlouhodobější cíle konečně dostaly přednost před malichernostmi domácí politiky. Konkrétně pak aby země střední a východní Evropy, jež si v posledních letech konečně získaly respekt na evropské půdě, potvrdily, že jsou zodpovědnými politickými aktéry. A že několik tun obilí již příště nezamává jejich hodnotami.