Odejít, či neodejít? Čtyři klíčové faktory ovlivňující budoucnost Velké Británie v EU

Návštěva britského premiéra Davida Camerona v Praze, plánovaná na konec tohoto týdne, se odehraje na pozadí snah londýnské vlády vyjednat nové podmínky členství Spojeného království v Evropské unii (EU). Cesta do Prahy je součástí Cameronovy širší strategie přesvědčit premiéry a hlavy států ostatních členských států Unie o nutnosti přistoupit na nedávné Cameronovy reformní návrhy tak, aby byl na únorovém summitu v Bruselu schválen balíček změn, které by předseda vlády mohl předestřít britským voličům před nadcházejícím referendem o setrvání či odchodu Velké Británie z EU. Britské referendum se bude takřka jistě konat do konce tohoto roku, a to pravděpodobně již v létě nebo případně v září 2016.

Zda Velká Británie odejde či neodejde z EU bude záviset na čtyřech faktorech:

Úspěch vyjednávání v Bruselu v očích britských voličů

Premiér Cameron slíbil britským voličům možnost vyjádřit svůj názor v referendu poté, co vyjedná nové podmínky britského členství v EU. Cameron své požadavky nastínil v dopise předsedovi Evropské rady Donaldu Tuskovi v listopadu loňského roku. Požadavky však britský premiér záměrně formuloval spíše vágně, a to proto aby si dopředu zajistil určitou míru úspěchu ve vyjednávání s evropskými partnery. Zásadním bodem bude přístup k některým aspektům systému sociálního zabezpečení pro přistěhovalce do Spojeného království z ostatních členských zemí EU. Pokud nebude Cameron na summitu úspěšný a nedosáhne např. zavedení podmínky minimálního čtyřletého pobytu pro unijní usedlíky v Británii k získání slev na dani u nižších příjmových kategorií, bude muset voličům předložit nějaký jiný ústupek ze strany ostatních členů EU, aby prokázal své vyjednávací schopnosti. Britské noviny nedávno o Cameronovi hovořily jako o kouzelníkovi, který tahá králíky z klobouku. Když se Cameronovi nepodaří dohodnout čtyřletý zákaz, bude muset vytáhnout nějakého jiného králíka z klobouku. Tedy přinejmenším tak, aby se „britský vlk nažral a evropská koza zůstala celá.“

Jednota Konzervativců

Cameronův původní slib referenda z roku 2013 měl primárně za cíl zamezit názorovému rozkolu v konzervativní straně. Tehdy bylo jeho hlavní motivací řízení vlastní strany a nikoli britské národní zájmy. Začátkem tohoto roku dal britský předseda vlády svým ministrům volnou ruku, na jakou stranu kampaně se chtějí přidat. Část Toryů, včetně několika členů kabinetu a významné části konzervativních poslanců Dolní sněmovny, se přihlásila ke kampani za odchod Británie z Unie, ale zatím se neobjevila žádná vůdčí osobnost, která by se do čela tohoto proudu postavila. Zastánci hlasování „ne“ v referendu by potřebovali, aby se vedení ujala třeba současná ministryně vnitra Theresa Mayová nebo charismatický londýnský starosta Boris Johnson. Jak Mayová tak Johnson jsou euroskeptici s vysokými ambicemi, kteří by rádi nahradili Camerona v jeho funkci předsedy vlády. Oba si nicméně zatím zachovávají odstup zřejmě kvůli obavám, že kdyby se postavili do čela proudu, který v referendu nakonec prohraje, poškodili by si tak nenávratně své vyhlídky na další politickou kariéru. Bez takové dominantní konzervativní osobnosti se však lídrem kampaně za opuštění Unie může lehce stát předseda strany UKIP Nigel Farage. Farage je sice oblíbeným politikem u zastánců své strany, ale u umírněných pravicových i euroskeptických voličů na levici se velké popularity netěší. Kampaň vedená Faragem by tak mohla tyto voliče spíše odradit než přesvědčit.

Průzkumy veřejného mínění

Evropská unie již delší dobu vyvolává u britského publika pramalé nadšení částečně i díky trvale euroskepticky naladěné většině britského tisku, kde proevropské názory britských politiků představují spíše výjimku. Podle nedávných výzkůmů veřejného mínění počet příznivců vystoupení Spojeného království z EU roste a obě strany by nyní získali zhruba stejné procento hlasů. Stoupenci odchodu z Unie však zatím nebyli schopni vysvětlit, jakou alternativu si představují. Jistě budou muset čelit trdým otázkám, zda případné nové uspořádání vztahů s EU po norském či švýcarském vzoru je vůbec proveditelné a co by Britům přineslo. Příznivci setrvání v Unii zatím též neudělali mnoho pro to, aby britské voliče přesvědčili o výhodách členství v EU. Klíčovou cílovou skupinou tak bude zhruba pětinová část britských občanů, která se zatím nepřiklonila ani na jednu stranu. Výsledek referenda tak bude především záviset na mobilizaci právě této relativně značné části britského obyvatelstva.

Události, milý hochu, události!

Jeden z dřívějších britských premiérů, Harold Macmillan, byl jednou dotázán, co předurčí úspěch či neúspěch jeho vlády. „Události, milý hochu, události!“ prý odpověděl Macmillan. Nadcházející britské referendum tak může nakonec proběhnout ve stejnou dobu jako nová vlna uprchlíků přicházejících do Evropy, další náznak krize v eurozóně, teroristický útok, světový hospodářský propad nebo neočekávaná změna počasí. Jakákoli z těchto či podobných „událostí“ může mít rozhodující dopad na výsledky britského referenda.
Referenda odejímají moc z rukou politiků a předkládají ji soudu veřejného mínění. Cameronova sázka na referendum, která byla původně určena k pacifikaci vlastní konzervativní strany, se premiérovi může, ale nemusí vyplatit. Možnost že bude Cameron muset tahat z klobouku jednoho nebo více králíků během vyjednávání s bruselskými partnery, ale i následující kampaně, však zůstává i nadále otevřená.

Příspěvek byl sepsán v rámci nového formátu debat Café Evropa, jako podklad ke druhé debatě s názvem "Brexit - kam kráčí Velká Británie?", která proběhne 27. 1. 2016.

Původní verze blogu je dostupná na iHNed.cz.