Jakou podobu americké zahraniční politiky můžeme v příštím roce očekávat?

• Začátkem února se ve Spojených státech odehrály úvodní primárky v Iowě, které tradičně nastiňují průběh a výsledky primárek i v dalších státech.
• Letošní výsledky v mnoha směrech překvapily, a to na straně republikánů i demokratů.

V táboru demokratů překvapil Bernie Sanders, kterému k remíze s Clintonovou chyběly pouhé desetiny procenta. Mezi republikánskými kandidáty oproti předvolebním průzkumům nezvítězil Donald Trump, kterého předběhl krajně konzervativní Ted Cruz. Navíc nechybělo málo a Trumpa mohl přeskočit také Marco Rubio, zástupce umírněného křídla republikánů. Jaký styl zahraniční politiky Bílého domu může Evropa v případě zvolení jednoho z těchto pěti kandidátů očekávat?

Demokraté: Intervencionistická politika silných Spojených států vs. velká neznámá

Bývalá první dáma a ministryně zahraničí Hillary Clintonová se může na rozdíl od ostatních kandidátů chlubit skutečně bohatými zkušenostmi v oblasti zahraniční politiky. Její dlouhé působení na tomto poli ji však dělá svým způsobem velmi předvídatelnou. V případě jejího zvolení lze očekávat navázání na dosavadní směřování USA pod Obamou, což s ohledem na kritiku jeho současné administrativy nemusí být nutně výhodou. Ve srovnání s dosavadní politikou by se Clintonová zasadila o větší aktivitu Spojených států při řešení mezinárodních krizí a posílení postavení Spojených států při mezinárodních jednáních. Mezi body své kampaně zařadila Clintonová mnoho mezinárodních otázek včetně aktivního boje proti tzv. Islámskému státu, posilování mezinárodních spojenectví, otázku íránského jaderného programu či konfrontace s Putinem či komunistickým režimem v Číně.

Bernie Sanders je oproti Clintonové kandidátem, který se ve své kampani zaměřuje výhradně na témata sociálního, popřípadě ekologického rozměru. S důrazem na sociální témata typu zaměstnanost, životní prostředí, či práva menšin je tak kandidátem, který se otázkám zahraniční politiky věnuje zdaleka nejméně. V rámci kampaně je zastáncem vykonávání zahraniční politiky prostřednictvím diplomacie - přistoupení k vojenskému řešení musí být až poslední možností. Kromě podpory iránské jaderné dohody však Bernieho program jakékoli konkrétní body postrádá - směřování zahraniční politiky Bernieho Sanderse tak zůstává spíše nejasné.

Republikáni: představitel Tea Party, realitní magnát, nebo umírněný republikán s kubánskými kořeny?

Ted Cruz a Marco Rubio mohou být se svými kubánskými předky a tradičními republikánskými hodnotami na první pohled považováni za srovnatelné kandidáty. Na druhý pohled se však již mezi těmito dvěma kandidáty rýsují diametrální rozdíly, a to v imigračních otázkách i na poli zahraniční politiky.

Marco Rubio zastává v posledních několika letech poměrně razantní přístup k zahraniční politice, mezi priority řadí například zvyšování výdajů na armádu či myšlenku rozšiřování svobody a západního modelu demokracie do ostatních zemí. Zaujímá aktivní, místy až agresivní postoj v otázkách boje proti tzv. Islámskému státu. Vzhledem ke svému původu také za jednu z priorit považuje demokratizaci Kuby. Současnou zahraniční politiku Obamovy administrativy Rubio kritizuje a slibuje silnější postavení Spojených států na poli mezinárodní politiky (mimo jiné s cílem bránit ekonomické zájmy USA) a aktivnější účast při řešení mezinárodních krizí.

Pro Teda Cruze, jako krajně konzervativního republikána a představitele Tea Party, hrají hlavní roli témata spojená s náboženským konzervatismem, zahraniční politika je tedy i v jeho kampani spíše okrajovým tématem. Ačkoli se na cíli svrhnout tzv. Islámský stát s Rubiem shoduje, oba se rozcházejí v otázce, jak toho dosáhnou či zda se do krize vměšovat. Cruz se také nechal slyšet, že Sýrie je s Bašárem Asadem bezpečnější než bez něj, je zastáncem názoru, že státy s diktátorskou (a tudíž stabilní) nadvládou jsou v zásadě lepší alternativou než nejisté scénáře zemí ve stavu bezvládí a nestability. V této otázce však jeho výroky nejsou zcela konzistentní. Přestože by měl podle Cruzova scénáře zůstat Asad u moci, za podporu Asadova režimu a bombardování rebelů si od něj Vladimír Putin vysloužil ostrou kritiku. Cruz je kritikem Putina i v otázce Ukrajiny, což demonstroval podporou post-majdanské vlády při návštěvě Ukrajiny v roce 2014. Tendence vyvažovat aktivity Ruska prokázal i projevením zájmu o obnovení projektu americké raketové základny v Polsku a ČR, od které Obamova administrativa ustoupila, či výroky o návratu zahraniční politiky Ronalda Reagana.

V případě Donalda Trumpa je těžké o reálné zahraniční politice vůbec mluvit. Ve změti xenofobních, urážlivých a protiimigračních výroků a jednoduchých populistických řešení mezinárodních krizí, které se jako zahraniční politika jen tváří, je vskutku náročné nalézt skutečný program. Mezi priority své předvolební kampaně staví porážku tzv. Islámského státu (bez ztrát na amerických životech, tedy pomocí plošného bombardování) a posílení pozice USA na poli zahraniční politiky pomocí silné postavy prezidenta – tedy jeho. Kromě obecných plánů a idejí však Trump nenabízí nic než odvolávání se na sestavení týmu „skvělých expertů“, kteří všechny problémy světa patrně vyřeší. Nejednou také při rozhovoru zamítl otázku, jak některého ze svých velkých plánů hodlá dosáhnout s argumentem, že nehodlá sdílet své strategie a postupy s celým světem včetně nepřátel USA.

Do listopadových voleb zbývá stále deset měsíců, a zdaleka tak není jasné, kteří dva kandidáti se ve finále utkají o prezidentský post. Po zveřejnění výsledků v New Hampshire se mezi úspěšné kandidáty zařadil také John Kasich, zástupce umírněného tábora tradičních republikánů. S výsledky tzv. superúterý je možné, že o roli USA v mezinárodní politice pro příští čtyři roky budeme mít již o něco jasnější pohled, avšak na konkrétní podobu příští americké administrativy a její roli v mezinárodní politice si budeme muset počkat až s příchodem jejích prvních kroků.

Blog byl původně publikován na webu iHNed.cz.