Dialog Mogheriniové a Zaorálka: přiživování pesimismu

• Fedrika Mogheriniová a Lubomír Zaorálek se v Praze zúčastnili veřejné debaty na téma Budoucnost Evropy v propojeném světě z cyklu tzv. EUdialogues.
• Obě vystoupení ani následná diskuse však nepřinesly nic nového. Nic, co by dříve nezaznělo, nic, co by cestu k budoucnosti Evropy v propojeném světě konkrétněji definovalo.

Dne 11. ledna 2016 se v prostorách Černínského paláce konala veřejná debata na téma Budoucnost Evropy v propojeném světě, v níž jsme měli možnost slyšet vystoupení Federiky Mogheriniové, vysoké představitelky Evropské unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku a místopředsedkyně Evropské komise, a ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. Napříč všemi příspěvky se nesla slova jako „spolupráce“, „jednota“, „společné hodnoty“, „společná vize“ i „kolektivní odpovědnost“ a byla zaměňována Evropa a Evropská unie.

Obě vystoupení ani následná diskuse však nepřinesly nic nového. Nic, co by dříve nezaznělo, nic, co by cestu k budoucnosti Evropy v propojeném světě konkrétněji definovalo. Dalo by se předpokládat, že bude-li hlavním tématem návštěvy vysoké představitelky Unie globální strategie EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku, kterou Mogheriniová od června 2015 připravuje, budou i jednotlivá doporučení v jejím vystoupení mít jasnější podobu a představí konkrétnější kroky, které je třeba podniknout.

Federika Mogheriniová otevřela svůj příspěvek slovy, že v současnosti žijeme v jedné z nejobtížnějších a nejnebezpečnějších dob za posledních několik dekád a je třeba si uvědomit, že tento svět existuje nejen vně, ale především i uvnitř Evropy samotné. Je nutné chápat situaci, ve které se v současnosti Evropa nachází, jako výzvu, která má upevnit (společné) hodnoty, na nichž EU stojí. Důraz na společné hodnoty v jejím příspěvku vzápětí vystřídal důraz na jednotu, která je podle Mogheriniové jedinou cestou, jak zajistit v Evropě mír, což podle ní není tak jednoduché, pokud jsou jakékoliv snahy o pozitivní změny Evropany oponovány. Čím blíže jsme míru a pozitivnímu vývoji, tím jsou hlasy oponentů prý více slyšet.

Kolikrát ale musí jednota a společné hodnoty zaznít z úst vysokých představitelů EU, aby se staly skutečností? A kolikrát je potřebujeme ve veřejných vystoupeních Merkelové, Hollanda či Mogheriniové ještě slyšet, abychom se pesimisty stali všichni? Pokud se úspěch sjednotit Evropu za posledních pětadvacet let nedostavil v míře, v jaké jsme si představovali, jak moc se v době migrační krize, která členské státy rozděluje více než jakákoliv krize předtím, stane skutečností, pokud o ní budeme pouze mluvit?

Mogheriniová se na závěr krátce dotkla také strategie pro budoucnost, ačkoli i ta se nesla v duchu nehmatatelné jednoty a ještě nehmatatelnější společné budoucnosti. Budeme-li mít prý jasnou představu o budoucnosti EU a zaměříme-li se na to, co nás spojuje, můžeme společnými silami najít cestu, jak na krize a konflikty správně reagovat, utvářet jejich průběh a vývoj, a formovat tak naši společnou budoucnost. Podle Zaorálka je ale problémem EU její neschopnost takovou budoucnost jasněji předvídat, bez ohledu na to, zda se jedná o finanční a ekonomickou krizi, migrační krizi či situaci na Ukrajině. „Každá z těchto událostí nás zaskočila a my na ní pouze reagujeme“, zdůraznil.

Zbývá tedy jen doufat, že představa o budoucnosti dnešní (jednotné) Evropy v propojeném světě bude v dohledné době představitelům EU jasnější a my (pesimisté) již nebudeme mít proč těmto pozitivním změnám oponovat.