Další výzva pro Evropu: Nekonvenční válka & využívání nestátních aktérů

Globalizace s sebou přinesla významné posílení nestátních aktérů (NSA). Tito aktéři se vyznačují tím, že nepatří k žádné státní instituci, ačkoli mají dostatečnou sílu na to, aby zasahovali do vývoje mezinárodních vztahů. Tento obecný termín pod sebou skrývá  celou řadu aktérů, jako jsou menšiny, organizovaný zločin, nestátní neziskové organizace či teroristická skupiny. Je skutečností, že vývoj informačních a komunikačních technologií umožnil velkému množství izolovaných aktérů vytvořit mezinárodní vazby, díky kterým nabyly dostatečnou sílu k ovlivňování dění na mezinárodní scéně. Nicméně jak se ukázalo na příkladu šíitsko-sunitského konfliktu a nadnárodních náboženských vazeb, které využívají Saudská Arábie a Írán v Jemenu a Sýrii, toto posílení NSA dalo státům další nástroj k dosažení jejich politických a vojenských cílů.

Nicméně novinkou v oblasti Blízkého východu není samotné využívání NSA, ale spíše jeho vzrůstající důležitost, intenzita a také bezpečnostní důsledky, které přináší. Rozvoj informačních a komunikačních technologií dovoluje tento nový nástroj využít prakticky každému. V dnešní době je internetové připojení postačující ke kontaktování a ovlivňování skupiny osob na druhé straně planety. A bezpečnostní důsledky jsou významné pro všechny státy, především však pro ty evropské. 

Je pravdou, že evropské státy, za účelem maximalizovat výhody globalizace pro svůj ekonomický rozvoj, úspěšně otevřely hranice a podpořily tím liberalizaci. Nicméně tato strategie také učinila Evropu zranitelnější vůči vnějším vlivům a vystavila ji využívání ze strany mnoha sub-nacionálních entit, jejich náboženství a etnických či jazykových nadnárodních vazeb. Moskevské využití ruské menšiny na Ukrajině v reakci na pro-evropský postoj Kyjevu, listopadové pařížské útoky, střelba v redakci francouzského deníku Charlie Hebdo iniciovaná špatně, pokud vůbec, integrovanou muslimskou menšinou v Evropě, či využívání uprchlické krize Tureckem jako nástroje k získání dominantní pozice v jednáních s EU. Všechny zmíněné události demonstrovaly váhu této hrozby.

Moskva nedávno použila křivá obvinění týkající se znásilnění třináctileté německo-ruské dívky uprchlíky, aby ještě více rozdělila EU v otázce uprchlické krize, obzvláště po událostech v Kolíně. Skrze televizní kanál obhajující a podporující Kremelské postoje vysílaný v Německu, Perviy Kanal, Moskva navíc vyzvala tři miliony Rusů žijících v Německu, aby se vzbouřili proti imigrační  politice kancléřky Merkelové.

Evropské státy se tedy staly pravděpodobnějším terčem nekonvenčních způsobů válčení. Evropa by si měla uvědomit důležitost těchto hrozeb a vytvořit efektivní strategii k jejich potírání. Pro tento účel, ve světle hrozby zneužívající špatně integrované menšiny, jejíž záběr je nadnárodní (sociální sítě, potulní kazatelé, zahraniční média atd.), by zajištění jednoty na domácí i evropské úrovni bylo prvním krokem tím správným směrem.

Samozřejmě, že nedostatek sociální koheze ve spoustě evropských zemí vedl určité menšiny k upřednostnění nadnárodní solidarity na úkor jejich národní loajality. Zajištění jednoty na domácí úrovni by tedy mělo učinit využívání NSA méně atraktivní pro ty, kteří by mohli být v pokušení, tedy například Moskvu nebo džihádistické teroristy. Zajištění takové sociální koheze by navíc umožnilo členským zemím EU řešit jiné situace. Např. vyzbrojování Ankary v důsledku uprchlické krize ve snaze dosáhnou politických cílů na úkor EU.

Nicméně docílit takovéto vnitřní jednoty vyžaduje konkrétní snahy ze strany všech zainteresovaných subjektů v rámci každé země. Média by se tedy měla chovat zodpovědně a vyhýbat se stigmatizaci. Akademická obec, výzkumná pracoviště po celém světě a elity „ohrožených komunit“ by měly spolupracovat na proti-propagandistických programech, protože výše zmíněné elity mají důležitou roli ve vzdělávacím procesu mladých generací. Orgány veřejné správy musí na jedné straně zajistit efektivní řízení, aby se předešlo vyloučení jakýchkoli menšin či jiných komunit, na straně druhé musí stanovit nátlaková opatření, která by identifikovala a bojovala proti aktérům v zahraničí, jež usilují o další rozdělení společnosti.

Krom nezbytného sdílení nejlepších zkušeností s budováním výše uvedené domácí jednoty je navíc nutné, aby evropské vlády podporovaly jednotu na evropské úrovni. Vzhledem ke společenskému a nadnárodnímu charakteru této hrozby by měla Evropská unie, spíš než NATO, poskytnout rámec pro spolupráci, který je nutný k identifikaci a k boji proti této hrozbě. Evropskou unií vytvořený tým East StartCom, který má za úkol boj proti ruské propagandě ve východních sousedních zemích, je ukázkovým příkladem užitku, který může EU přinést. 

Nedostatek spolupráce v oblasti bezpečnosti na evropské úrovni, který byl odhalen pařížskými útoky, nicméně upozornil na přetrvávající nutnost dále tuto spolupráci prohlubovat. Pachatelé pařížských útoků ze 13. listopadu byli belgičtí občané, kteří využili nelegálního obchodu se zbraněmi.

Závěrem je tedy nutné zopakovat, že evropské vlády, zejména vlády členských zemí EU, mají k dispozici všechny nezbytné nástroje pro efektivní reakci na tuto novou hrozbu. Avšak zdá se, že se je rozhodly nevyužít. Místo implementace důležitých domácích opatření se spoustu evropských zemí, například Francie či Polsko, rozhodly zvýšit výdaje na armádu. Nedávné dánské rozhodnutí opustit Europol, chystající se referendum o setrvání Velké Británie v EU nebo obecně růst euroskepticismu v řadě členských zemí EU poukazují na to, že některé země se mylně domnívají, že nadnárodní problém může být vyřešen bez mezinárodní spolupráce.