BLOG | Tlak na dekarbonizaci v ČR roste. Jak moc je větrná energie výhodná pro Česko?

Uhlí bylo a je po desítky let důležitou součástí české ekonomiky. V řadě regionů vytvářelo pracovní místa a přispívalo k energetické bezpečnosti. Těžba a zpracování uhlí nicméně přispěly ke škodlivým dopadům na životní prostředí a zdraví, včetně degradace podzemních vod a půdy, znečištění ovzduší a ničení přírodních ekosystémů. Uhlí jako fosilní palivo je také významným producentem skleníkových plynů, zejména CO2.

Česko a jeho průmysl čelí rostoucímu tlaku na dekarbonizaci – průmysl musí do poloviny století snížit emise skleníkových plynů na nulu. Existují různé mechanismy, které snižování emisí mohou urychlit. Jedním takovým je i evropský systém obchodování s emisemi (ETS), který v podstatě stanovuje cenu za tunu vyprodukovaného CO2.

Dobrou zprávou je, že existují možnosti jak emise snižovat, ale Česko jejich potenciál nevyužívá naplno. Jedním z řešení, které bylo v posledních desetiletích obzvláště opomíjeno, je větrná energie. Ta má smysl nejen z hlediska snižování emisí skleníkových plynů, ale také může pomoci Česku stát se odolnějším vůči vnějším vlivům, méně závislým na dovozu energie a celkově udržovat čisté životní prostředí. Pro větší využití větrné energie v Česku existují silné ekonomické důvody a jasné postupy, jak ji více využít.

V současnosti větrná energie v Česku téměř neexistuje. Za posledních dvacet let vzrostl objem větrné energie z 2 MW ročně v roce 2000 na téměř 340 MW v roce 2022. To se může zdát jako vysoké číslo. V praxi ale větrná energie představuje méně než 1 % všech dodávek energie – a to v zemi, které stále dominuje uhlí (ačkoli kleslo z 51 % v roce 2000 na 29 % v roce 2021) a stále více jaderná energie (která vzrostla z 8 % v roce 2000 na 19 % v roce 2021).

Ústav fyziky atmosféry Akademie věd České republiky zkoumal potenciál větrné energie v Česku. Vypočítal, že při správném regulačním a institucionálním rámci může větrná energie představovat 28 % celkové spotřeby energie ve výši téměř 19 TWh do roku 2040. K tomu by Česko muselo nainstalovat 7 GW větrné kapacity – to je 21krát více, než má nyní.

Nízké náklady na výrobu elektřiny se promítají do nižších účtů za energii

Ekonomické výhody větrné energie jsou očividné. Vyrovnané náklady na elektřinu (tzv. LCOE), celkové náklady na instalaci a náklady na provoz a údržbu klesají v důsledku lepších technologií, úspor z rozsahu, rostoucí konkurenceschopnosti a vyspělosti odvětví větrné energie. Při pohledu na celosvětové vážené průměry se náklady LCOE mezi lety 2010 a 2022 snížily o 69 % a celkové náklady na instalaci o 42 %. A to i přes nárůst nákladů na materiál, který ovlivnil náklady na projekty, zejména na menších trzích, včetně těch evropských.

Na uhelné elektrárny se zároveň vztahuje systém obchodování s emisemi, který společně s rostoucí cenou uhlíku výrobu elektřiny z uhlí prodražuje. V únoru 2023 dosáhla cena uhlíku svého maxima – přes 100 EUR za tunu CO2. Během roku 2023 oscilovala mezi 80 a 100 EUR za tunu CO2. Čím více uhelné elektrárny platí za emisní povolenky EU, tím větší je motivace investovat do obnovitelných zdrojů, jako je větrná energie.

Jak zvýšit bezpečnost dodávek energie?

Větrná energie je obnovitelný zdroj, což znamená, že ji nelze vyčerpat. Zajištění dodávek energie, jakou je větrná energie, která se vyrábí v daném místě, snižuje závislost na dovozu energie. Větší využití větrné energie může také znamenat, že si Česko udrží status vývozce energie do sousedních zemí, jako je Rakousko, Slovensko a Německo.

Často zmiňovanou kritikou větrné (a také solární) energie je její nestálost a nespolehlivost. To ale lze překonat různými způsoby. Země jako Rakousko, Dánsko, Německo nebo Španělsko již kombinují větrnou a solární energii s technologiemi chytré sítě, reakcí na poptávku, skladováním energie a s flexibilnějšími výrobními technologiemi (jako jsou vodní elektrárny, elektrárny na biomasy nebo geotermální elektrárny).

Větrné farmy mohou pomoci při spravedlivém přechodu uhelných regionů

Jedním z cílů Green Dealu je dosáhnout do roku 2030 kapacity větrné energie ve výši 483 GW a do roku 2050 1300 GW (z toho 1000 GW na pevnině). Takové navýšení vyžaduje velké množství nových větrných elektráren v řadě regionů a obcí. A je důležité, aby z toho měly prospěch i samosprávy. To platí zejména pro regiony spadající do programu Just Transition usilujícího o spravedlivou transformaci regionů, které byly do teď závislé na uhlí nebo jiných fosilních palivech a nyní přecházejí směrem k zelené ekonomice.

V Česku se postupné ukončení těžby uhlí týká tří regionů: Karlovarského, Ústeckého a Moravskoslezského.Všechny tyto uhelné regiony jsou přitom vhodné pro využití větrné energie. Podle WindEurope totiž každá nová větrná turbína generuje v průměru 10 milionů EUR ekonomické aktivity. Většina těchto peněz zůstává přímo v místě, kde je větrná turbína postavena. Tím vytváří v lokalitě nová pracovní místa a přináší místním samosprávám další příjmy – například z pronájmu pozemků či jiných odvodů. Peníze pak mohou přispět k prosperitě a ekonomickému rozvoji například v regionech, které se potýkají s problémy spojenými s přechodem od uhlí.

Česko není na přímou elektrifikaci připravené

Přímá elektrifikace je jednou ze strategií, jak omezit dovoz energie. Je to jeden ze způsobů, jak splnit unijní cíl nulových emisí do roku 2050. Větrná energie přitom nabízí příležitost, jak tohoto cíle dosáhnout. Prostřednictvím přímé elektrifikace dopravy, vytápění a chlazení a výroby zeleného vodíku se Česko může uchránit před vysokými cenami energie, emisních povolenek či uhlíku a udržet konkurenceschopnost průmyslových subjektů.

Česku však dosud chyběl regulační a institucionální rámec, který by umožnil zavádění větrné energie a plné využití výhod, které větrná energie nabízí. Kromě rámce Česko postrádá i dostatečnou politickou vůli. Plné využití větrné energie by přitom místním samosprávám přineslo pracovní místa a další příjmy.

Aby mohlo Česko naplno využít výhody plynoucí z větrné energie, musí vláda vytvořit vhodný podpůrný mechanismus, který by zlepšil a rozšířil připojení k síti a který by vyvinul tlak na provozovatele přenosové soustavy, aby zajistili úložiště energie. Stát by měl ale současně usnadnit získávání povolení ke stavbě větrných elektráren a zajistit, že proces územního plánování je spravedlivý. Jedině tak může naplno využít výhody větrné energie, kterou bude muset využít, pakliže chce splnit unijní cíle, ke kterým se zavázal.