#Paris: Bát bychom se měli

Jednou z hlavních motivací teroristických útoků bylo a nadále bude vyvolávání negativních emocí u (mnohdy domnělých) protivníků a těch pozitivních mezi stoupenci. Reakce na útoky by však v žádném případě neměla nahrávat náladám ani na jedné straně. Vyjádření zármutku, soustrasti a odsouzení útoků je více než na místě, co však na místě není a nesmí být, je další prohlubování již tak ve společnosti sílících obav a posilování přesvědčení o úspěšné akci v samotném srdci multikulturní Evropy. Zvýšená bezpečnostní opatření bezprostředně po akci jsou samozřejmostí, z dlouhodobého hlediska však situaci neřeší. Stejně jako ukazuje současná migrační krize, před problémem se nelze schovat, oplotit ani předstírat, že se to týká někoho jiného. Přispějí-li pařížské útoky k tomu, že Evropa ztratí jednu ze svých základních svobod, svobodu pohybu, stanou se úspěšnými. Ploty, hráze ani zdi nikdy v historii nefungovaly zcela 100% a mnohdy byly symbolem omezování svobod těch na druhé straně, tedy něčím, co v lidech dokáže posílit nenávist a křivdu. Schopnost identifikovat potenciální útočníky na hranicích závisí na lidech a technologiích, přičemž oboje často selhává. V této válce, jak situaci ve svém projevu označil francouzský prezident Hollande, jsou důležitější bezpečnostní složky uvnitř státu, nikoliv ty, jež stráží hranice. Vymezit atentátníky věkem, etnikem či pohlavím totiž nelze, stejně jako je vymezit na základě přesvědčení nebo víry, byť se to mnohým hodí. Zabíjela-li by v Paříži víra, podobných útoků by bylo v celé Evropě mnohem více. Zabíjejí však lidé. Nejméně 129 osob by ve francouzské metropoli nezahynulo, kdyby se člověk nebyl schopen postavit druhému, jemu neznámému, s odhodláním zabíjet. Bohužel to je něco, co zatím vymýtit nedokážeme.

Paříž nebyla jediná, je nám jen nejbližší. Bez tendence ke generalizaci bezpečnostních poměrů v jednotlivých regionech je pařížský útok tím nejneobvyklejším. To však neznamená, že bychom měli nahlížet na útoky mimo Evropu jinak. Důležité je pochopit, jak vypadá život jinde – tam, kde jsou podobné útoky častější a mnohdy i fatálnější. I zde platí, že uzavřít se cestou není, protože tím jen snížíme hodnotu lidských životů, které zůstanou za případnou zdí či plotem. 

Máme se tedy bát? Strach z tzv. Islámského státu je pro mnoho Evropanů stále něčím nepředstavitelným. Jedinou bližší zkušenost Evropanů s akcemi IS představují útoky v Evropě. Pokud nejsme schopni ztotožnit se s pocitem strachu a bezmoci, jež žene mnoho uprchlíků do Evropy, potom 13. listopad a jemu podobné události na našem vlastním území by pomoci mohly. Strach je na místě do té míry, do které obyvatele Evropy neparalyzuje a nepřinutí se neustále dívat přes rameno. Bát bychom se přitom měli, a to jednotlivců a skupin uvnitř i vně naší společnosti, kteří jsou takovýchto činů schopni, bez ohledu na jejich rasovou, etnickou či náboženskou příslušnost.