Op-Ed | Ukrajina jako členská země EU. Jaké strukturální dopady by to znamenalo?

Minulý týden Evropská komise ve své hodnotící zprávě doporučila lídrům zemí EU zahájit přístupová jednání s Ukrajinou, o čemž mají rozhodovat na zasedání Evropské rady 14. a 15. prosince. Samotné otevření přístupových rozhovorů by bylo pro Ukrajinu velmi žádaným a významným krokem, ačkoli by se tím pouze zahájil několikaletý přístupový proces. Během něho bude muset Ukrajina důsledně plnit podmínky EU a slaďovat se s evropskými standardy napříč množstvím oblastí, od zásad právního státu a demokracie či pravidel pro ochranu spotřebitelů a zdanění po otázky zahraniční politiky. S ukrajinskou přihláškou o členství zároveň započala i živá debata o vnitřních reformách Unie samotné. Ty by ji připravily na vstup velké a chudé Ukrajiny, která má Rusko za svého souseda, bez toho, aby došlo k ohrožení fungování EU.

Případné přijetí zemí východní Evropy a západního Balkánu, které se nyní o vstup do EU ucházejí, by znamenalo největší rozšíření od našeho vlastního vstupu v roce 2004. Tehdy byla Česká republika součástí skupiny deseti nových členských států, spolu s dalšími zeměmi střední Evropy, pobaltskými státy, Slovinskem, Maltou a Kyprem. Ukrajina samotná měla před napadením Ruskem populaci zhruba 44 milionů, což odpovídá přibližně velikosti Polska a pobaltských zemí dohromady. Vzhledem k její populaci, velikosti a malé rozvinutosti její ekonomiky i její geopolitické pozici nad rámec trvání války, bude budoucí vstup Ukrajiny do EU mít pro Unii rozsáhlé politické, finanční i bezpečnostní dopady.

Nabídnutí evropské perspektivy Ukrajině, Moldavsku a Gruzii odstartovalo diskuze o reformě Unie, které se zabývají především otázkou proměny financování společné zemědělské politiky a přerozdělování strukturálních fondů EU. Podle nedávné studie, o které informovaly Financial Times, by podle aktuálního nastavení vstup Ukrajiny znamenal pokles subvencí současným členským státům v oblasti zemědělství až o 20 %. To by bylo problematické především pro Francii, Španělsko či Německo, tedy země, které aktuálně z dané politiky čerpají nejvíce.

Významné dopady by členství Ukrajiny mělo také na přerozdělování prostředků ze strukturálních fondů EU, zejména z Fondu soudržnosti, který má pomáhat chudším členským státům vyrovnat se evropskému průměru. V případě rozšíření o méně rozvinuté ekonomiky na východě od nás by se tak řada současných členských států dostala do pozice, kdy by se jejich čerpání z těchto fondů výrazně snížilo. Už nyní je tak zřejmé, že pokud se Ukrajina skutečně stane v budoucnu členem EU, tato pravidla pro přerozdělování fondů se budou muset změnit, aby ochránily země, které z nich v současnosti benefitují. Na druhé straně však stejně jako v roce 2004 i další rozšíření EU přinese také řadu ekonomických příležitostí, a to zejména pro státy střední Evropy, které jsou Ukrajině nejblíže.

Pro zajištění fungování EU ve větším počtu členů bude nutná také proměna na institucionální úrovni Unie. Zaprvé nebude dále udržitelný princip, kdy má každá země svého komisaře s určitým portfoliem. Tento dopad dalšího rozšíření je však ošetřen už v Lisabonské smlouvě z roku 2009, která předpokládá počet komisařů ve výši dvou třetin počtu členských států a jejich pravidelnou rotaci.

Problematičtějším aspektem je však otázka hlasování v Radě EU, kde je pro přijetí rozhodnutí v některých oblastech stále nutný souhlas všech zemí. Jedná se například o společnou zahraniční politiku, kde toto pravidlo komplikuje třeba zpřísňování protiruských sankcí anebo právě proces rozšiřování EU, kdy mají členské státy řadu možností zemi ucházející se o členství blokovat. Toto riziko hrozí i Ukrajině, vůči které má dlouhodobě výhrady Maďarsko, a to oficiálně kvůli obavám z porušování jazykových práv maďarské menšiny v oblasti Zakarpatska. Posun od souhlasu všech států k hlasování kvalifikovanou většinou v těchto oblastech je však velmi citlivou otázkou pro řadu členských zemí a v blízké budoucnosti tak nelze realisticky očekávat změnu.

Otevření přístupových jednání s Ukrajinou je naprosto klíčovým krokem, se kterým by se nemělo otálet. I pokud ovšem v prosinci evropští lídři rozhodnout o zahájení přístupového procesu kladně, je už nyní jasné, že se tím otevře náročná cesta nejen pro zemi samotnou, ale i pro EU, která bude muset adresovat svoje vlastní problémy, aby byla připravena na absorpci takto velké země, jakou Ukrajina je. Tato výzva není Unií v žádném případě přehlížena – jak Španělsko, které EU v současnosti předsedá, tak Belgie, která se předsednictví ujme v lednu, přikládají diskuzi o reformě výraznou prioritu a snaží se diskuzi posunout co nejdále ještě před volbami do Evropského parlamentu v červnu příštího roku. Abychom se ovšem dočkali příštího rozšíření Unie, které bude velice důležité i pro bezpečnost a ekonomickou prosperitu občanů EU, budou muset členské státy nalézt společný jazyk v mnoha oblastech, a to i za cenu některých ústupků.