Přestaňme vnímat EU jako univerzální kasičku

• My, Češi, bychom konečně měli přehodnotit svůj přístup k Evropské unii jako dodatečnému zdroji příjmů státního rozpočtu. Nedává absolutně žádný smysl neustále počítat, zdali jsme z EU získali více peněz, než kolik jsme do ní odvedli.
• Evropské finance mají sloužit k řešení celoevropských problémů a nikoliv jako náhražka národních investic do infrastruktury či školek.

Dne 2. května 2018 předložila Evropská komise první návrh nového víceletého finančního rámce, jehož výsledná podoba určí, jak budou vypadat evropské rozpočty mezi lety 2021 a 2027.

V této souvislosti probíhá u nás v České republice naprosto zbytečná debata o tom, o kolik méně eur k nám přiteče z evropské kasy v porovnání se současným víceletým finančním rámcem.

V posledních několika letech naše ekonomika velmi rychle doháněla původní EU15. Pokud bychom si udrželi podobné tempo i v příštích letech, dosáhla by podle odhadů Česká republika průměrného HDP Evropské unie kolem roku 2028.To je pochopitelně velmi pozitivní zpráva ukazující, že transformace české ekonomiky byla úspěšná a že Česká republika je prosperující zemí. Především to však ukazuje na to, že bychom měli konečně přestat měřit výhodnost členství v Evropské unii na základě toho, kolik eur dostaneme z evropského rozpočtu. Je to trochu podobné, jako když se malé dítě neustále kouká na to, kolik jeho sourozenec dostal sladkostí. To přece vůbec neodpovídá obrazu, který bychom měli o naší, nutno podotknout velmi úspěšné, zemi mít.

Je pravdou, že evropské fondy částečně přispěly k ekonomickému úspěchu České republiky. Úřad vlády ČR ve své analýze dopadů evropských dotací odhadl, že tyto peníze přispěly průměrně k 1.7% růstu HDP. To číslo je poměrně vysoké, nicméně pokud by došlo k výpadku kohézní politiky postupně, neznamenalo by to pro stabilitu české ekonomiky velice pravděpodobně zásadní problém. Koneckonců již dnes nejsme schopni veškeré alokované finanční prostředky efektivně zužitkovat.

Možná by bylo na čase zauvažovat nad tím, jak efektivně použít naše vlastní prostředky, než přepočítávat, kolik že to peněz jsme dostali.

Hlavní však je, že ztráta přístupu k evropským fondům nebude znamenat, že by Česká republika měla menší užitek z peněz, které odvede do evropského rozpočtu. Českým daňovým poplatníkům by jistě vůbec nevadilo, kdyby jejich peníze byly vypláceny italské pobřežní stráži nebo polským pohraničníkům, kteří mají na starosti ochranu společných hranic. Podobným příkladem může být i rozvojová pomoc – máme přece za to, že kořeny migrace musí Evropa potlačovat přímo ve zdrojových zemích. Nebylo by proto dobré podpořit silnou a dobře finančně zajištěnou evropskou rozvojovou pomoc, než se o to samé snažit v malém na naší národní úrovni?

Tyto a desítky dalších příkladů velmi dobře ukazují, že výhody evropského rozpočtu se nedají měřit pouhou čistou pozicí České republiky vůči EU.

Vývoj během posledních pěti let naprosto spolehlivě ukázal, že určité problémy současného světa se nedají vyřešit na úrovni národních států, ale pouze v okamžiku kdy budeme spolu spolupracovat. Čím dříve toto pochopíme, tím lépe pro nás všechny.