EUxit aneb hromosvody hněvu

• Hovoříme o marketingu krizí.
• Kde je hromosvod například ruského hněvu na to, že se nedostává mzdy?
• Klíčovým dorozumovacím mechanismem je Evropská unie.

Kde jsou doby, kdy krize chodily hezky jedna za druhou a my věděli, jak je řešit?

Jak poznamenal komentátor Wolfgang Munchau, dnes aby měl člověk na krize databázi. Nedořešená finanční krize, nedořešená ukrajinská krize, nedořešené Řecko, nevyřešená migrační vlna. Kdepak jsou dny, kdy přední stránky novin řešily nemoc šílených krav nebo ptačí chřipku?

Ještě zajímavější jsou hromosvody hněvu, tedy kdo je z čeho viněn a po čem steče tekutý hněv, který ve společnosti třímá a jen hledá svůj cíl. Hovoříme tedy o jakémsi marketingu krizí, jejich píáru (jak se hezky česky říká), vlastně o ideologii. Vypadá to tak, že za skoro vše může Evropská unie − až jsme se dostali do bodu nejhlubší krize EU od jejího vzniku.

Vnější pozorovatel migrační krize (tedy mimo jiné Česká republika) může s jistou zlomyslností pozorovat nevídanou věc: Německo v rozpacích. Něco podobného se stalo v Polsku, kdy se z otevřené země stalo během několika týdnů místo, nad kterým zbytek Evropy zvedá obočí. Maďarsko též vzbuzuje otazníky ostatních členů. Řekové skoro přišli o euro − skoro proto, že všem došlo, pět minut před dvanáctou, že by takový moment přinesl více starostí než radostí. Opouštějící tendence má i Velká Británie, kde je národ rozdělen víceméně půl na půl. Jak dál? Nejedná se jen o grexit nebo brexit, ale EUxit?

Zaprvé je potřeba říci, že žádná zmíněná krize není řešitelná na úrovni jednotlivých států. Kdybychom EU neměli, museli bychom cosi podobného − diskusní stůl, kde společné problémy řešíme společně − narychlo vytvořit. Mnoho lidí má za to, že EU je projekt tažený politicky − přitom to je naopak, pokud něco v Evropě zaostává, tak je to politika. Ekonomika již dávno propojená je, to politika je prostor, kde se neumíme dostatečně koordinovat.

Je to vidět na debatě o brexitu − seriózní ekonomická média (jako The Economist a Financial Times) jsou pro setrvání UK v EU. Média tabloidní jsou pro odchod − ať už se jedná o pravicový Daily Express, nebo levicový Morning Star (který má rudou hvězdu dokonce v logu). Mezi podnikateli a v londýnské finanční čtvrti City je většina pro setrvání, kdežto hlas lidu je nerozhodný. Příznačně tedy i většina argumentů se točí kolem tématu suverenita versus ekonomika. Země, pokud vystoupí, chce si ponechat ekonomické propojení, ale zbavit se toho politického. Jenže to nejde.

Chcete mít zónu volného obchodu? Pak se ale musíte politicky dohodnout na celní politice vůči třetím zemím, neb pak by zboží a služby do zóny plynuly skrze zemi s nejnižším clem, která by tak vydělávala na úkor jiných. Dříve nebo později by se dané země musely dohodnout − politicky. Podobně to platí u plejády jiných oblastí.

V některých místech Ruska začínají hladové stávky, lidem se nedostává mzdy a nedostává se jim už ani trpělivosti se svými vládci, která je u Rusů pověstná. A teď, kdo za to může? Putin svou hospodářsky nešikovnou a agresorskou politikou, kterou si znepřátelil západní svět? Nebo za to může právě Západ? Kde je hromosvod hněvu? Záleží na ideologii.

Politici zemí EU si příliš zvykli házet problémy na Brusel a tvářit se přitom, jako že to je nějaká zlá síla zvenčí. Proč se z hospodářské krize neviní USA, kde začala? Proč se za neřešení finanční krize viní (právem) ekonomie, ale za neřešení migrační krize nikdo neosočuje sociology či orientalisty?

Když technologie předběhne umění se koordinovat (tedy politiku), je zle. Jaderné bomby existují jen proto, že se jeden stát bojí druhého. Kdybychom neměli státy, ale vládu řekněme globální, jaderná energie by byla využívána jen k mírovým účelům.

Evropská unie je jedním z klíčových koordinačních mechanismů. Pokud o něj přijdeme, pokud dojde na postupný EUxit − už to nikdy nedáme dohromady. Pokud ovšem současnou plejádu krizí přežijeme − už nás zřejmě nic nerozdělí. A jen v takové podobě − ne že si každý dělá, co chce, ale že věci děláme spolu − může Evropa mít ve světě svůj vliv.

Příspěvek byl sepsán pro Hospodářské noviny a použit v rámci nového formátu debat Café Evropa jako podklad k šesté debatě s názvem "Budoucnost Evropy - posílí nás dnešní výzvy?", pořádané 5. 5. 2016 v rámci oslav Den Evropy 2016.

Blog byl původně publikován na webu iHned.cz.