EU má co říct k syrským mírovým jednáním I.

• Ve středu 3. února, pouhé tři dny po začátku vyjednávání, došlo v Ženevě k přerušení mírového zasedání mezi syrskou vládou a opozicí. Pokračovat se bude opět až 25. února. 
• Ať už si Západ od vyjednávání sliboval cokoli, od řešení uprchlické krize po hrozby terorismu, jeho selhání pouze zvýrazňuje neznalost dynamiky Středního východu. 
• Pravdou však zůstává, že jeden z důvodů, bránící dosáhnout politické dohody, pramení z neústupnosti a nesmiřitelnosti regionálních mocností.

Islámská republika Írán (s pomocí Ruska) zůstala uzavřena v obraně svého režimu, zatímco Saudská Arábie (s Katarem) a Turecko hrají roli nejaktivnějších sponzorů opozičních skupin. A ačkoli současný pokles cen surové ropy zatěžuje rozpočet většiny těchto ropných mocností, zůstávají ve hře s nulovým součtem, a to hned z několika vnitrostátních důvodů.

Írán je od revoluce v roce 1979 teokratickým režimem v čele s Nejvyšším vůdcem, který je zvolený doživotně a disponuje veškerou mocí. Revoluce je ústřední součástí státní identity, a tudíž ovlivňuje směřování zahraniční politiky. Historicky první Nejvyšší vůdce, Ajatolláh Chomejní, se sám pasoval do role pan-islamistického vůdce a snažil se exportovat myšlenku íránské revoluce napříč Blízkým východem. Taková strategie pochopitelně vyvolala vlnu podezření a nedůvěry ze strany místních vůdců sunnitských států a odstartovala tak boj o vliv mezi sunnitskými zeměmi a Íránem.

Umírněný Hasan Rúhání, zvolený v posledních prezidentských volbách, se stal klíčovou postavou pro zajištění nedávno sjednané nukleární dohody a dal tak Západu naději na postupné uvolnění íránské politiky směrem k Sýrii. Taková naděje však pomíjí fakt, že skutečnou moc v zemi nedrží prezident, ale Nejvyšší vůdce Alí Chameneí. V Íránu existuje vnitrostátní politický rozpor mezi umírněnými a konzervativci, moc však zůstává v rukou konzervativců. Uzavření nukleární dohody tedy vyplynulo ze shody všech íránských autorit na nutnosti odstranit mezinárodní sankce a obnovit tak kolabující domácí ekonomiku (Írán například čelí 30% nezaměstnanosti). Bylo by nicméně naivní domnívat se, že by se tzv. politika détente vůči íránskému rivalovi těšila podobné shody mezi íránskými autoritami. Ve světle nukleární dohody je naopak pravděpodobné, že se zastánci tvrdé linie pokusí překazit jakékoli další snahy o umírněný politický úspěch a budou tvrdší i v ostatní otázkách zahraniční politiky.

"Bylo by nicméně naivní se domnívat, že by se tzv. politika détente vůči íránskému rivalovi těšila podobné shody mezi íránskými autoritami."

Na druhou stranu ani ze strany Saudské Arábie se nedají očekávat žádné kompromisy, a to zejména v důsledku jejích četných obav. Rijád má v první řadě plné ruce práce s místní nestabilitou, kterou s sebou přinesly americká intervence v Iráku a Arabské jaro, zejména proto, že Teherán využil této nestability, aby rozšířil svůj vliv na poloostrově. Šíitské státy se navíc vysíláním milic a podporou stejně smýšlejících rebelů podílí na regionálních občanských válkách v Jemenu, Sýrii a Iráku. 

Tyto obavy jsou umocněny napjatými vztahy mezi Rijádem a tamní šíitskou menšinou, která je považována za íránského zahraničního agenta. Příkladem je zabití stovek osob z řad saudského bezpečnostního personálu při operaci v šíitské východní provincii, o kterém informovala íránská vláda. Jakkoli se šíitská nespokojenost v zásadě dotýkala jejich socioekonomické diskriminace, Teherán se ji vždy snažil využít k oslabení svého souseda. Jedovatá íránská kritika popravy šíitského Šajcha al-Nimra Saudskou Arábií představuje nejnovější projev íránského zasahování do domácích záležitostí Saudské Arábie.

Radikální saudský postoj k Íránu musí být navíc interpretován s ohledem na důležitost wahhábistického duchovenstva v Saudské Arábii. Rijád se bojí vnitřní hrozby – džihádisté rekrutovali již 2 500 členů z početné konzervativní populace. Pro zachování tak křehké vnitřní stability dal Rijád významnou moc wahhábistickému duchovenstvu, které podporuje bojovný postoj vůči šíitským kacířům. Poprava šíitského Šajcha al-Nimra spolu s dalšími 42 sunnitskými džihádisty demonstruje saudskoarabské odhodlání nenaštvat sunnitské zastánce tvrdé linie.

Radikální saudskoarabská zahraniční politika je v neposlední řadě ovlivněna také nedávným regionálním vývojem. V důsledku nestability v Egyptě se Rijád cítil povinen pasovat se do role nového ochránce sunnitských zájmů v regionu. Zatímco saudské bezpečnostní jednotky až doteď spoléhaly na americké bezpečnostní záruky, postupný ústup Washingtonu nutí Saudskou Arábii chopit se vlastní zodpovědnosti. Tato změna ve směru aktivnějšího vojenského přístupu je o to víc znatelná s příchodem krále Salmána, který jmenoval svého oblíbeného syna Mohameda bin Salmána (MSB) ministrem obrany. MSB hodlá následovat otce místo právoplatného nástupce, bratrance Mohameda bin Nájifa, a svoji strategii založil na radikální protiíránské zahraniční politice. MBS je kupříkladu zodpovědný za saudské rozhodnutí zasáhnout v Jemenu proti Hútíjským povstalcům podporovaných Teheránem.

"Turecko do jisté míry těží ze syrského a iráckého chaosu a také ze vzniku ISIS navzdory teroristickým hrozbám, které představuje."

Ze své strany Turecko do jisté míry těží ze syrského a iráckého chaosu a také ze vzestupu ISIS i navzdory teroristickým hrozbám, které představuje. Konflikt dovoluje Turecku zaútočit proti opozici PKK (Strana kurdských pracujících) v Iráku skrze svou účast v americké koalici proti ISIS. „Kurdská hrozba“ je ve skutečnosti hlavní starostí tureckého prezidenta Erdogana, který ji využil k volebnímu zisku poté, co ztratil svoji absolutní většinu v důsledku posílení pro-kurdské politické strany (HDP). Turečtí polici tedy mnohem více preferují zhroucenou Sýrii než politickou dohodu, která by povolovala vznik autonomního Kurdistánu podél turecké hranice. To je také důvod proč Ankara ustavičně brání zástupcům syrského Kurdistánu (PYD) účastnit se mírových jednání, přestože udržitelná politická dohoda vyžaduje účast co nejvíce zainteresovaných stran.

Blog byl původně publikován na webu iHned.cz.