Francie bojuje na více frontách
Článek byl původně publikován na iHNed.cz.
- Francie může počítat se 32 letouny, které jsou schopné útočit proti Islámskému státu.
- Má ale jeden strategický problém - nemá dostatek vlastních zpravodajských informací na to, aby tyto útoky mohla provádět opakovaně.
Francie je "ve válce" a je rozhodnuta "vymýtit terorismus". Slova prezidenta Françoise Hollanda nenechávají velký prostor pro pochyby o tom, kterým směrem se země vydává po teroristických útocích z 13. listopadu. I když tato rétorika možná pozorovatele vrací zpátky do dob, kdy George W. Bush vyhlásil "válku teroru", poučení z americké angažovanosti na Středním východě po 11. září určitě ovlivní způsob, jakým Francie uskuteční svou vojenskou odpověď.
Od teroristických útoků v Paříži země zvýšila intenzitu svých leteckých úderů na pozice Islámského státu v Sýrii. Její kapacita bombardovat tyto cíle se ztrojnásobila poté, co do oblasti připlula letadlová loď Charles de Gaulle. I když teď Francie může počítat s 32 letouny, které jsou schopné útoky proti Islámskému státu podnikat, má určitý strategický problém − nemá dostatek vlastních zpravodajských informací na to, aby tyto útoky mohla provádět opakovaně. Aby byla schopna své bojové úsilí zintenzivnit, musí se spoléhat na informace od Američanů.
Toto zintenzivnění bojových akcí však nedoprovází formulace strategie, která by dokázala zkombinovat "vymýcení" Islámského státu s odebráním moci Bašáru Asadovi. To druhé se nyní zdá být smeteno ze stolu, minimálně dočasně. Což podtrhuje skutečnost, že Francie, která byla jedním z nejsilnějších zastánců změny politických poměrů v Sýrii bez Asada, se nyní primárně soustředí hlavně na zasazení co možná nejtvrdšího úderu islamistům.
Čas k pozemní válce
Francouzská vojenská doktrína na rozdíl od té americké říká, že armáda neslouží zároveň jako politický nástroj, který má například stabilizovat bezpečnostní situaci: jejím hlavním cílem je dosáhnout rozhodujícího, a pokud to je možné, i rychlého efektu na bojišti. Bez toho, aby pak ovlivňovala politickou situaci. Intervence v Mali, probíhající od roku 2013, kde se Francie soustřeďuje pouze na boj s teroristickými buňkami v oblasti Sahelu a neprosazuje politické změny, je toho typickým příkladem.
V případě Sýrie bude francouzská armáda potřebovat nejen setrvalou podporu, ale je před ní také kvadratura kruhu − co se týče politické budoucnosti země, bude muset vyřešit situaci v hrozivě rozdělené koalici.
Francouzským vojákům by mohl být příjemnější stav, kdy by měli jasný cíl − způsobit výrazné ztráty Islámskému státu, spíše než plnit mlhavé zadání − vytvořit takovou situaci, která by si vynutila změnu politického uspořádání.
Dále však platí, že konečným cílem koalice kromě Ruska je odstranění Asada. Objevují se ale náznaky, že ani Moskva už tak tvrdošíjně nelpí na požadavku, že Asad u moci zůstane i nadále. Letecké útoky se ukazují být nedostatečné, aby dokázaly vytvořit podmínky pro sesazení diktátora − stabilizace země lze dosáhnout pouze masivním nasazením pozemních vojsk, která dokážou udržet bezpečnost v oblastech, jež byly osvobozeny od nadvlády islamistů. To za prvé.
Za druhé, pozemní vojska by měla také operovat na území, kde nebude pravidelná syrská armáda představovat konstantní hrozbu, čímž se zdůrazní význam vyřešení politické situace.
Celkově bude pozemní operace v Sýrii vyžadovat zapojení moderní armády v celé její šíři, jestli ne dokonce celé koalice takovýchto armád.
Na hranici možností
I když Francie, alespoň papírově, takovouto silou disponuje, pravda je, že její armáda je na hranici přetížení. Na ochranu vlastního domácího území potřebuje Francie stabilně zhruba 10 tisíc svých vojáků, na operaci Barkhane v Sahelu bylo vyčleněno 3500 mužů a na operaci Chammal v Sýrii a Iráku dalších 1000 vojáků (a to jsou zmíněny jen ty největší vojenské operace, kterých se Francie účastní).
Vojáci i vybavení jsou využiti na maximální možnou míru a jen s velkými obtížemi by nyní bylo možné získat další nové vojenské kapacity, aniž by se neúměrně zvýšilo riziko u stávajících operací.
K zapojení francouzských rezervistů, kteří by mohli být povoláni, aby zabezpečili bezpečnostní mise ve své vlasti, může dojít úspěšně pouze v několikaletém horizontu.
Vzhledem k těmto skutečnostem a pomalému mechanismu získávání pomoci od evropských partnerů se se teď bude Francie soustřeďovat na operace "tak akorát", kdy bude na jednotlivé akce nasazovat právě tolik vojenské síly, aby dokázala splnit cíle, které si sama pro sebe stanoví.
Oslabení Islámského státu určitě pomůže Françoisi Hollandovi získat hlasy voličů, otázkou ale zůstává, jaký efekt to všechno bude mít pro bezpečnost francouzských území.
Bomboví atentátníci dali jasně najevo, že jejich akce jsou odplatou za francouzské vojenské akce v Sýrii. Lze si tedy klást legitimní otázku, co se může stát, když teď Francie zintenzivní své útoky na Islámský stát.
Zároveň budou francouzští představitelé muset vymyslet legendu, která vysvětlí, jak mohou útoky proti islamistům pomoct vypořádat se s tím hlavním − terorismem ve Francii.
Srovnání s americkými misemi v Iráku a Afghánistánu naznačuje, že Francie by se měla pokusit vyhnout tomu, aby její mise příliš nabobtnala. Francouzská armáda to má na paměti a nevyšle více vojenských sil, než si může dovolit, dokud se jí nedostane solidních garancí z pohledu politické transformace v Sýrii.
Francie teď čelí bitvě na dvou frontách, jak v Evropě, tak ve světě. A to si bude vyžadovat politickou a vojenskou vytrvalost.