V Paříži skončila dvoutýdenní konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (COP21), na jejímž konci byla přijata dohoda mnohými označována za přelomovou. Smluvním stranám se podařilo překonat většinu předešlých neshod, několik zásadních bodů však zůstalo bez závazného konsensu. Těmi jsou např. konkrétní rozdělení zodpovědností, financování navržených změn či monitorování postupu – tedy oblasti rozhodující o dlouhodobé životaschopnosti dohody.

Zda úmluva splní svá očekávání, je otázkou, rozhodně se však jedná o pokrok od totálního fiaska, kterým byla konference COP15 v roce 2009. Vzhledem k naléhavosti situace, kdy různé klimatické modely předvídají růst globální teploty o 2,7 až 5 stupňů Celsia, je jakýkoliv pokrok vítán. Pro představu, dle předpovědí se Kodaň i některá další evropská města alespoň částečně zatopí už při zvýšení teploty o 2 stupně Celsia.

Klimatická konference COP21 však nepřinesla dostatečné závazky k boji proti změně klimatu. Několik palčivých problémů nebylo vůbec projednáváno a tak, ačkoli účastníci konference jistě měli v mnohém dobré úmysly, vynecháním určitých otázek podkopali její efektivitu.

Otázka zemědělství

Otázka uhlíkových emisí vznikajících v důsledku zemědělské činnosti nebyla na COP21 ani projednávána. Přitom Organizace pro výživu a zemědělství OSN odhaduje, že masný a mlékárenský průmysl vyprodukuje více skleníkových plynů než celý globální dopravní průmysl. Pokud se k tomu přičtou i navázaná odvětví, zemědělství je odpovědné zhruba za polovinu emisí způsobených člověkem. Chuť celosvětově rostoucí střední třídy na maso a zvyšující se konzumace masa obecně do budoucna tento stav ještě zhorší. Ve světle těchto skutečností je současná neochota politiků konfrontovat zemědělský průmysl (a jeho politiku růstu za každou cenu) překážkou ke kýženému snižování uhlíkových emisí.

Bylo navrženo několik kreativních řešení jak tento vývoj zmírnit, např. geneticky modifikovat krávy, aby nevylučovaly tolik nežádoucích plynů, či zdanit maso, což by podpořilo rozmanitější stravu a zbrzdilo jeho v současnosti neudržitelnou konzumaci. Tato řešení jsou však pouze náplastmi. Dlouhodobé řešení zemědělského problému závisí především na politické vůli řešit jej komplexně. Bohužel nedostatečná informovanost veřejnosti o problematice nadměrné konzumace masa a jejích důsledcích pro životní prostředí, zejména v rychle se rozvíjejících zemích jako je Čína, nepodněcuje vlády, aby zasáhly zavedením často nepopulárních opatření.

Navíc, provázanost politiků a zemědělských podniků pouze přispívá k neochotě měnit zavedený stav věcí. Vlády často intenzifikaci zemědělské produkce podporují, např. poskytováním dotací či uzavíráním dohod o volném obchodu. Dokud se nezačnou řešit negativní důsledky činností velkých zemědělských společností ať na národní či mezinárodní úrovni, je nepravděpodobné, že dojde ke zlepšení.

Otázka rozvojových zemí

Dalším problémem je absence přesvědčivých argumentů pobízejících rozvojové země ke snížení emisí. Rozvinuté země jim především nabízejí argument, že musí zbrzdit svůj rozvoj a přispět tak ke zpomalení klimatických změn, jelikož to jinak budou právě ony, kterých se změny nejvíce dotknou. Nelze se tak divit, že z takových vyhlídek se mnoho rozvojových zemí cítí přinejmenším rozčarováno.

Podle studie organizace Oxfam jdou dvě třetiny globálního klimatického znečištění na vrub soukromé spotřebě, za níž je zodpovědných 10 % nejbohatší populace. Neseme tedy obří podíl na znečišťování planety, v současnosti však svojí zodpovědnost přijímáme jen v dosti omezené míře tím, že poskytujeme rozvojovým zemím neadekvátní finanční pomoc a výměnnou za ní pokračujeme v našem rozvoji a produkci skleníkových plynů.

Zatímco ekonomický růst není samozřejmě sám o sobě nežádoucí, v současné formě je dlouhodobě neudržitelný. Očekává se například, že v následujících desetiletích se výrazně zvýší počet klimatických uprchlíků a Evropa bude pravděpodobně jednou z částí světa, kam se budou moci uchýlit. Ve světle těchto vyhlídek je přístup mnoha evropských zemí (v čele se zeměmi Visegrádské čtyřky) podobný pštrosovi schovávajícímu hlavu do písku a obecně dosti krátkozraký.

Záblesk naděje

Přes zmíněnou kritiku nutno podotknout, že záblesky naděje jsou na obzoru. Ačkoli dohoda uzavřená v Paříži není právně závazná, samotná konference COP21 prokázala potenciál stát se úspěšnou platformou pro zelenější budoucnost. Zejména fakt, že téměř všechny státy světa byly nuceny navrhnout závazky pro kolektivní postup při zmírňování klimatických změn, je velkým úspěchem. Pozitivní je také stále se zvyšující globální angažovanost občanské společnosti, od nejbohatších filantropů po nejmenší nevládní organizace.

Reálný rozsah toho, co mohou politici sami o sobě vyjednáváním na konferenci dosáhnout, je omezený. Vyslali však alespoň jasný signál, že fosilní paliva nemají v budoucnosti místo, což je jednoznačně pozitivní krok vpřed. 

 

Text byl původně publikován na iHNed.cz.